Naše Země je živá bytost, která má svou duši. Pojďme se spolu zaposlouchat do jejích slov…

Dlouhou dobu přemýšlím, čím je vlastně naše Země. Dávné kultury ji nazývají svou matkou a mají ji ve velké úctě. Naše společnost s ní ale ztratila veškeré spojení a často ji jen využívá a nemá k ní žádný vztah. Občas se ale stane, že se zastavíme a začneme vnímat krásu těch nejobyčejnějších věcí, které jsou s námi po celý život – východ Slunce, zpěv ptáků, šumění lesa, zurčení potůčku. Tehdy nás zaplní pocit nevýslovného štěstí a všechny naše starosti jako zázrakem zmizí. Cítíme se nevýslovně šťastní  a milovaní.

Ale kdo, či co, v nás tento kouzelný pocit dokáže vyvolat? Myslím, že to musí být někdo, kdo nás zná odpradávna a dokáže uspokojit naše nejzákladnější potřeby a  touhy. Ať si to uvědomujeme či ne, je zřejmé, že naše Země je živá bytost. Je pro nás nepoznaným tajemstvím, které se lidé vždy snažili odhalit. Pojďme se teď spolu zaposlouchat do slov, kterými k nám od pradávna promlouvá …

Jsem tím co myslíš že jsem, i tím co si ani ve svých nejodvážnějších snech nedokážeš představit. Jsem matkou i dítětem. Tím kdo dává i kdo bere. Jsem jednou z mnoha i jedinečná. Znáš mne, ale přitom jsem pro tebe záhadou. Jsem Země, Gaia, Matka. V průběhu věků jste mi dali mnohá jména, ale ani jedno neodráží moji skutečnou povahu. Jsem divoká i klidná, rozbouřená i tichá. Jsem vše co si jen dokážete představit.

Zrodila jsem se z hvězdného prachu, z energie Slunce, z duše vesmíru. Bylo to tak dávno a přece si na to pamatuji, jako by to bylo včera. Má duše toužila tvořit. Tak moc jsem milovala vesmír, že jsem toužila být jeho částí. Obdivovala jsem Slunce, jak vyzařuje a dává naději a lásku. Chtěla jsem být v jeho blízkosti, a tak jsem z jeho lásky a síly stvořila své tělo. Nebylo sice tak mocné a nezářilo do dalekého vesmíru, ale pomalu se zdokonalovalo. Díky blízkosti Slunce jsem pochopila, jakým způsobem být druhým užitečná. Tolik jsem toužila být druhým nápomocna při jejich objevování sebe sama, stejně jako to bylo umožněno mně. A tak jsem začala vytvářet podmínky, ve kterých by mohly ostatní hledající duše pobývat a vytvořit si hmotná těla, aby pochopily, kým skutečně jsou.

Byla jsem jim matkou, která jim umožnila vytvořit si těla, díky kterým mohly poznávat další možnosti svého bytí. Jak plynul čas, měnily se duše, které přicházely. Nejdříve to byly duše, které dokázaly vytvořit pouze velmi primitivní druhy hmotného života. Nedokázaly dohlédnout na příčinu svého bytí, neznaly spolupráci, soudržnost, úctu k  životu. Ale skrze  utrpení se postupně zdokonalovalo jejich chápání příčiny a následku.  Tyto bytosti na samém prvopočátku, kdy si začaly vytvářet těla,  zcela ztratily spojení  se svou duší a staly se tak jen  hmotou, kterou duše pouze oživovala. Postupně ale získávaly stále silnější spojení se svou duší a jak se spojení upevňovalo, stávaly se tyto bytosti dokonalejšími a moudřejšími.  Začaly vznikat nové formy života, u kterých se pozvolna dostávala do popředí jejich duše a instinkty těla začaly slábnout.  Ti, kdo věří, že se bytosti na Zemi vyvíjely díky evoluci, mají částečně pravdu, ale nebyla to evoluce těla, ale duše. Pouze duše, která se postupně naučí, jak ovládat hmotu, může vytvořit dokonalejší tělo. Hmota se sama o sobě není schopna nijak měnit či vyvíjet.

Skrze pochopení zákonitostí hmoty se duše může naučit jak hmotu ovládat a vytvářet. Tím získá další důležitou vlastnost – dokáže tvořit. A čím snadněji dokáže měnit jednu formu ve druhou a vdechnout jí život, tím více se přibližuje k Bohu.

Ze starodávných učení mnoha kultur víte, že cílem bytí na této Zemi  je naučit se ovládnout sílu tvoření, přeměny a života. Pokud v tom bytost dosáhne dokonalosti, není již třeba, aby nadále měla hmotné tělo, protože se již naučila vše, co jí život ve hmotě mohl nabídnout.

Díky svému rozhodnutí, poskytnout dalším duším dočasný domov, aby se mohly zdokonalovat v tvoření, se i já vyvíjím a zdokonaluji. Vidím, jak nezralé ke mně duše zpočátku přicházejí a jak vyspělé po čase odcházejí. Jsem pro ně matka, která dohlíží, aby byly v bezpečí, ale zároveň jim dává prostor, aby mohly prožít  vše, co je může posílit a nasměrovat správným směrem na jejich cestě k dokonalosti. 

Jsem matkou všech živých bytostí, které se zrodily z mého těla. Když sejdete z cesty, trpělivě čekám, až se na ni zase navrátíte. Ať se ke mně chováte jakkoli, vždy vám  odpustím, protože vím, že tak konáte jen z nevědomosti a časem si uvědomíte, jak jste mi svým jednáním ubližovali a budete se to snažit napravit.  A až pochopíte, jaký dar dostáváte, když můžete pečovat o druhé, pocítíte sílu mé lásky, která tu pro vás byla vždy, jen jste ji pro svou zaslepenost nedokázali vnímat.

Sdílejte se svými přáteli:
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Místo pro vaše komentáře

Napište první komentář

avatar
  Zaslat upozornění  
Upozornit na