Čas temnoty –  může nám tma přinést do našeho života světlo?

V životě každého jsou období dnů zalitých zářivým světlem, kdy vše je přesně tak, jak má být. Ostatní nás milují a my milujeme je. Cokoli uděláme, nám přinese uspokojení a my se cítíme bezmezně šťastní.

Ale jsou i období, kdy máme pocit, právě prožíváme tu nejděsivější noční můru. Kdy cokoli uděláme či řekneme, nemá vlastně žádný smysl a nepřináší nám vůbec žádné uspokojení. Kdy vše, na co se podíváme, je temné, špatné a beznadějné.

Prožíváme období, kterému se celý život snažíme vyhnout, ale navzdory veškeré naší snaze nás stejně mnohokrát za život dostihne.

Příčin tohoto stavu může být nespočet. Důležité ale je, že vždy, když jsme v tomto stavu, vidíme svět v tom nejtemnějším světle. Jsme smutní, zklamaní, bezmocní a cítíme, že cokoli bychom chtěli změnit, povede jen k dalšímu zklamání. Máme pocit, že celý náš svět je zahalen neproniknutelnou temnotou, ze které pro nás není úniku.

Máme pocit, že je pro nás životně důležité, se z tohoto stavu co nejdříve dostat pryč. Ale to vůbec není jednoduché.

Temnota i světlo jsou přirozenými součástmi života. Temnota není něco, co bychom se měli snažit ze života za každou cenu odstranit. Být v tomto stavu je totiž naprosto v pořádku. Temnota patří k životu stejně jako světlo.

Ale proč bychom si měli této temnoty vážit a být za ni snad dokonce vděční?

Ačkoli to na první pohled nemusí být zřejmé, je právě temnota něco, co nás posouvá dál. Pomáhá nám růst. Často je toto temné období tím, co nás donutí přehodnotit pohled na to, co nás tak trápí a kvůli čemu jsme do temnoty upadli. Stává se, že s námi nic nedokáže tolik zamávat, jako když upadneme právě do temnoty.

Během období temnoty zmizí z našeho světa světlo a my najednou vidíme vše jinak.

To, co nám dělalo radost, je najednou naprosto nepodstatné. To, co nám rozjasňovalo den, je najednou pryč.

Díky tomuto stavu pochopíme, že to, co dělalo náš svět příjemným,  zmizelo a my vidíme svět v jeho surovosti, bez příkras, které vytvořila naše mysl, aby byl náš svět snesitelnější.

V tomto období se náš svět úplně změní. To, co nás dělalo šťastnými, zmizí. To, co tvořilo jistotu našeho světa, je pryč. Zůstalo pouze to, co mění náš svět v místo, ve kterém není žádný důvod k radosti.

A my upadáme do pocitu hlubokého zmaru a beznaděje. Máme pocit, že horší už to být nemůže. Máme pocit, že jsme se ocitli v pekle, ze kterého není návratu.

Někdy máme sílu s tím bojovat a v našem životě se tak střídá období, ve kterém vedeme boj o náš původní život, s obdobím, ve kterém vyčerpáním znovu upadneme do smutku a bezmoci.

Může se ale stát, že upadneme do takové letargie, že nejsme schopni udělat jakýkoli krok, abychom se z tohoto stavu pokusili dostat. Máme pocit, že v tomto stavu zůstaneme uvězněni již navěky.

Může se zdát, že toto je ta nejhorší možná varianta, která může nastat. Ale zdání může klamat.

Právě v okamžiku, kdy se vzdáme veškeré naděje a přestaneme se snažit se z tohoto stavu jakkoli dostat, nastane zvláštní proměna.

Náš temný svět se najednou projasní a my začneme vidět vše zalité světlem. Není to ale světlo, které známe z naší minulosti. Je to zcela nový druh světla, které vychází ze zdroje, který nám byl to této doby skrytý.

Zdroj této nové záře je totiž uvnitř nás samých.

Je to záře naší pravé podstaty – je to záře naší duše.

Tato záře v nás byla vždy, jen nemohla proniknout skrze vrstvy nezpracovaných vzpomínek, zkušeností a emocí, které ovlivňovaly celý náš dosavadní život.

A právě díky tomu, že zakusíme a opravdu prožijeme stav nekonečné bezmoci a zcela se mu odevzdáme, se to, co dosud zatemňovalo naši pravou podstatu, postupně rozpustí a světlo naší duše může konečně rozzářit náš nový život.

A my se už navždy přestaneme bát tmy, protože víme, že v sobě máme světlo, které dokáže prozářit jakoukoli temnotu.