VHLED: Proč člověk, který si uvědomí, že mu zbývá jen omezený čas na tomto světě, tak často obrátí svůj hněv na své nejbližší?

Proč člověk, který si uvědomí, že mu zbývá jen omezený čas na tomto světě (kvůli vážnému onemocnění, stáří, nebo dojde k tomuto uvědomění jen tak, bez vnější příčiny), tak často obrátí svůj hněv na své nejbližší, namísto toho, aby čas, který mu zbývá, s nimi prožil v radosti?

***

Stává se velmi často, že pokud někdo, kdo celý život žil pod nadvládou ega a dělal vše pro to, aby zakryl svou duši a neslyšel tak její slova, najednou zjistí, že jeho čas na tomto světě je omezený a spěje ke konci. Díky tomuto uvědomění začne cítit silný strach. Strach z toho, že promarnil čas věcmi, které vlastně nebyly důležité. Strach, že se nestihne věnovat všemu, po čem toužil a co odkládal na později.

Pokud člověk dojde k názoru, že celý svůj život vlastně promrhal, aniž by jen zavadil o to podstatné, dostane se do stavu, kdy pocit viny za promarněný život je tak silný, že ho nedokáže unést.

A protože má tento pocit neustále před sebou, nejčastěji to vyřeší tak, že si určí viníka, který ho podle něj do této situace dostal. Potřebuje viníka, kterého má stále na očích, aby kdykoli si uvědomí svou bezvýchodnou situaci, mohl svou zlobu a beznaděj na něj přenést. To mu alespoň na chvíli uleví od jeho pocitu viny. Má totiž někoho, kdo ho do současné situace dostal. Má nepřítele, kterého lze nenávidět, pohrdat jím, ponižovat ho, vylévat si na něj zlost. A to vše naprosto právem – vždyť on je ten, kdo tuto situaci způsobil a proto by měl trpět, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost.

Bohužel se často tímto „viníkem“ stává osoba, která je mu nejblíže, miluje ho a ráda by mu pomohla. On ji však svým chováním od sebe odhání a čím více se mu tato blízká osoba snaží pomoci, tím více ho to utvrzuje v tom, že má vůči němu špatné svědomí a že mu chce škodit.

Lidé, kteří takto napadají druhé, aby zakryli svou vlastní nespokojenost, jsou vlastně oběti. Ale ne oběti někoho druhého. Jsou to oběti svého vlastního myšlení. To oni sami si stvořili nepřátele z těch nejbližších bytostí, které je milují. To oni sami si stvořili nepřátelský svět, který se jim snaží házet klacky pod nohy. To oni sami žijí v pekle, které vytvořili svým zoufalstvím.

Mnohdy je těžké tyto lidi milovat, ale právě oni to nejvíce potřebují. Tito lidé jsou našimi největšími učiteli. Ukazují nám pravou podstatu nenávisti a agrese. Ukazují nám, jak zranitelní a slabí jsou.

Pokud se dokážeme přenést přes jejich zlobu, uvidíme pod ní jen ustrašenou bytost, která se cítí bezmocná a ztracená. Pokud dokážeme vidět namísto agresora jen zraněnou bytost, pak v sobě dokážeme probudit soucit. Mít s někým soucit znamená být schopný vžít se do jeho utrpení. A to je jen malý krůček k tomu, abychom takovou bytost dokázali i bezpodmínečně milovat.