Proč se cítím tak vyčerpaná a unavená životem? Co dělám špatně?
*****
„Já jsem TY a ty jsi JÁ. Chápeš? Jsme jedno tělo a jedna duše. Duše volá, ale tělo ji často neslyší. Proto tělo chřadne. Ono nedokáže žít, aniž by bylo vyživováno svým tvůrcem. Probuď se, než bude pozdě. Tvé tělo ztratilo spojení s duší, která ho oživuje. Jsi jako květina bez Slunce. Sice má dostatek vody i živin, ale bez Slunce chřadne až nakonec uhyne.
Co bys tedy měla dělat, abys své tělo posílila a navrátila mu sílu? Je to snadné, ale zároveň i velmi obtížné. Záleží, jak se k tomu postavíš. Nemá smysl pečovat o tělo, když mu neposkytuješ záři své duše. Můžeš užívat sebelepší lék, ale bez světla duše se nedokážeš uzdravit.
Buď sama se sebou. Zpočátku to pro tebe bude těžké, ale pokus se o to. Začni pomalu, jako ten, kdo roky neviděl Slunce. Kdyby naráz vyšel do jeho prudké záře, oslepl by. I ty musíš zpočátku postupovat velmi zvolna. Nic neuspěchej.
Vyčleň si pro sebe krátkou část dne, během které buď jen sama se sebou – žádná hudba, četba, nebo činnost. Uvolni své tělo a prostě jen pozoruj. Buď tím, kdo pozoruje, ne tím, kdo je pozorován. Může se to zdát snadné, ale uvidíš, že „pouhé“ pozorování je mnohem náročnější, než jakákoli činnost. Podmínkou je, aby tvé tělo bylo naprosto uvolněné. To poznáš tak, že nebudeš dělat žádný pohyb. Tím odstraníš jednu část, kterou by se tvá mysl mohla zabývat.
Abys totiž dokázala obnovit spojení se svou duší, musíš utišit svou mysl. A právě to je ta nejtěžší věc na světě. Člověk je schopný přemístit horu či letět na Měsíc. Zkrotit svou mysl je pro něj ale často nepřekonatelný úkol.
Většina lidí celý život živoří a ani si neuvědomí, že jen přežívají, namísto aby skutečně žili. Ve škole se naučí spoustu zbytečných věcí, ale na to nejdůležitější – jak skutečně a plnohodnotně žít – si musí přijít sami. Anebo taky ne. Záleží na tom, jak moc je jejich spojení s duší oslabeno a jak moc se jejich duše snaží prorazit si cestu ze své izolace.
Pokud si ale uvědomuješ, že je s tebou něco špatně, učinila jsi první krok na cestě k osvobození své duše.
V tuto chvíli si tedy uvědomuješ, že musíš udělat něco, co změní tvůj život. Jen nevíš, jak začít.
Cesta k vlastní duši je lemována trním, ale i sladce vonícími květy. Máš odvahu se po ní vydat?
Pokud je tvé odhodlání opravdové, ráda ti budu stát po boku. Pokud ale váháš, dobře zvaž, zda opravdu chceš udělat první krok. Pak totiž již nebude cesty zpět.
Pokud ses tedy rozhodla pro cestu ke své duši, budu ti průvodcem, stejně jako mne provázeli ti, kteří touto cestou již prošli přede mnou.“
Chtěli byste vědět, že vyšel nový článek?
Pokud chcete vědět o každém novém příspěvku a získat přístup k dalším, hlubším textům, stačí se zaregistrovat do 2. úrovně – Ponoření.
Chci vědět o nových článcích
