Byla jedna holčička a ta milovala vše. Milovala šumění listí ve větru, štěkot psů, zurčení potůčku. Ale když se o to chtěla podělit s dospělými, neměli čas, neslyšeli a neviděli tu krásu, kterou se jim pokoušela ukázat. Začala pochybovat o tom, že to, co vidí a slyší, je skutečné. Ale v hloubi své bytosti si byla jistá, že to co vnímá, je skutečný svět.
Časem však začala zapomínat a když uslyšela šumění listů, jen si řekla, že se zvedá vítr. Když štěkal pes, bylo to pro ni něco rušivého. Její duše se začala ztrácet za oblaky rozumu a ona začala cítit smutek. Nevěděla, proč vlastně žije. Když se ptala ostatních, vždy ji odbyli a někteří se jejím obavám i smáli. Ale žádný z těch, které prosila o radu, nebyl skutečně šťastný.
Ale ona si pamatovala na své dětství, prožité uprostřed všech těch zvuků a pamatovala si na pocity, které přitom prožívala. Jen je nedokázala znovu vyvolat.
Když byla dospělá, její zoufalství bylo tak silné, že ztratila touhu žít. Cítila beznaděj. Její tělo, které ztratilo kontakt se svou duší, onemocnělo.
A ona si teprve skrze bolest a strach začala uvědomovat sílu své bytosti. Začala vnímat krásu padajícího deště, protože to mohlo být naposled. Každý den viděla stále více krásy v těch nejobyčejnějších věcech.
Časem si uvědomila, že její strach a pocit beznaděje zmizely. S úžasem pozorovala, jak znovu zažívá radost a vděk za každý okamžik, který mohla prožít.
A tuto radost sdílelo i její tělo. Jak ustupoval strach a bezmoc, ustupovala i její nemoc, protože již neměla odkud čerpat energii. Cítila, jak její buňky září a jsou prostoupeny čistou radostí ze života. Závoj mysli se rozplynul a zpod něj začala zářit čistota její duše. Znovu se stala malou holčičkou, která dokáže vnímat krásu a radost i v tom nejobyčejnějším jarním dešti.
Chtěli byste vědět, že vyšel nový článek?
Pokud chcete vědět o každém novém příspěvku a získat přístup k dalším, hlubším textům, stačí se zaregistrovat do 2. úrovně – Ponoření.
Chci vědět o nových článcích
