Máme skutečně nesmrtelnou duši? Důkazy máme přímo před očima, stačí jen mít je otevřené.

Představte si svět, ve kterém by neexistovala smrt. Kde bychom ve stáří měnili svá dosluhující těla za nová tak snadno jako oblečení a přitom by nám stále zůstávalo vědomí toho, kým jsme – kde bychom měli nesmrtelnou duši. V takovém světě by nebylo místo pro strach z toho, že nás navždy opustí naši nejbližší, že se my budeme muset odloučit od těch, které milujeme a  že jak budou naše těla chátrat, budeme trpět bolestí a bezmocí. Neznám nikoho, kdo by v takovém světě nechtěl žít.

Ale co když takový svět už máme? Co když je podstatná část naší bytosti nesmrtelná a tělo, které považujeme za naši nejdůležitější část, je pro ni pouze dočasná forma bytí?

Jistě, o nesmrtelné duši jsme už všichni slyšeli, ale nikdo nám nedal žádný důkaz, že  je to  skutečně pravda. A tak zůstává přesvědčení o nesmrtelné duši pouze na naší ochotě věřit něčemu, co si nemůžeme ověřit. Když se zeptáte lidí, zda věří v nesmrtelnou duši, spousta jich odpoví, že doufají, že by to mohla být pravda, protože jim to pomáhá lépe snášet každodenní život. Ale věřit je málo, a tak v situacích, kdy se ocitnou v blízkosti smrti, nemoci či bolesti svou víru často ztrácejí a nahradí ji strach.

K tomu, abychom mohli víru nahradit jistotou, přitom stačí tak málo – důkaz, že smrtí naše bytí nekončí. Ale najít takový důkaz musí být nesmírně obtížné, nebo snad ne?

Když jsem jako dítě ztratila svou milovanou babičku, byla jsem zoufalá, protože jsem byla přesvědčená, že jsem navždy ztratila možnost naslouchat jejím moudrým slovům. Uzavřela jsem se do sebe a snažila se nějak se s tou ztrátou vyrovnat. V tu dobu jsem trávila hodně času o samotě a hledala způsob, jak se dostat z této beznaděje. Začala jsem číst knihy o smrti a postupně v nich nacházela střípky naděje. Chtěla jsem uvěřit tomu, že se s babičkou mohu ještě setkat. A jak má víra rostla, začala jsem se cítit lépe a začala jsem vidět znamení a důkazy, které přede mnou byly předtím skryté.

Postupně jsem se naučila, jak vnímat ty, co již nežijí v našem světě. To mi velmi ulehčilo prožívání smutku. Věděla jsem tedy, že po smrti těla vše nekončí, že zůstává nějaká forma vědomí, se kterou lze navázat spojení. Bylo to velmi povzbuzující, ale stále ve mně přetrvával pocit beznaděje, že po smrti někoho blízkého už spolu nikdy nebudeme moci znovu prožívat radosti tohoto světa. To se ale jednoho dne změnilo.

V tu dobu jsem žila na venkově, obklopena spoustou zvířat. Trávila jsem s nimi hodně času a cítila jsem se v jejich přítomnosti šťastná. Měli jsme také několik koček, které žily venku a  já je měla ráda, ale s žádnou z nich jsem neměla pevnější vztah. Jednou jsme dostali dvě koťátka a protože si u nás potřebovala zvyknout, nechali jsme si je nějakou dobu  doma.

Jedno koťátko bylo jiné než ostatní kočky. Milovalo lidi a každého si dokázalo získat.  Jako by nás všechny už dávno znalo a vědělo, co na koho platí. Získalo si dokonce i mého tatínka – přísného odpůrce  koček.  Tato kočička měla jednu neobvyklou schopnost, díky níž získala absolutní svobodu pohybu po celém domě. Dokázala vyskočit na kliku dveří a držet se na ní tak dlouho, dokud se dveře neotevřely a ona mohla vejít do jakékoli místnosti. Takto každý večer chodila za mým tatínkem, usadila se  mu na klíně a strávila s ním celý večer – a on ji nechal! Věděla zkrátka, jak na něj.

Pak najednou onemocněla a i přes pomoc lékařů bylo zřejmé, že umírá. Byla jsem s ní a věděla jsem, že nás opouští. Bylo to pro mne velmi těžké – být s někým kdo trpí a nedokázat mu nijak pomoci. Když už jsem to nedokázala déle snášet, musela jsem od ní na chvíli odejít  a naplno projevit svůj žal. Doufala jsem, že až se k ní vrátím, bude její trápení už pryč. Když jsem se k ní ale vrátila, ještě žila, jako by na mne čekala. Sedla jsem si k ní a plakala jsem. A ona během chvilky zemřela.

Věděla jsem, že zemřelo jen její tělo a duše že zůstává, ale to mi nijak neulehčilo v mém smutku, protože jsem si uvědomovala, že se mnou již nikdy nebude jako má milovaná kočička.

Čas plynul a já na ni nedokázala zapomenout. Některé bytosti s námi vytvoří tak silnou vazbu, že se stanou naší součástí a my se bez nich cítíme neúplní.

Každým rokem jsme měli několikero koťátek, ale k žádnému  z nich už  jsem nepocítila takovou blízkost.  Ráda jsem je hladila a pozorovala, jak si hrají. Až jednou, když jsem se zase byla podívat na nová koťátka,  jsem ho  uviděla – a  mé vzpomínky se znovu rozletěly k mojí milované Betynce. To koťátko totiž vypadalo jako její přesná kopie. Vzala jsem ho do náruče a pocítila jsem obrovskou radost, že mi bude mou Betynku alespoň připomínat. A skutečně mi ji připomínalo stále více. I když jsem věděla, že se mi moje Betynka už nevrátí, zamilovala jsem si ho. Když koťátko povyrostlo, jako by si vzpomnělo, kdo je a kdo jsem pro něj já. Jednoho dne si moje nová kočička sedla před dveře a když se ujistila, že se na ni dívám, vyskočila na kliku a držela se jí, dokud se dveře neotevřely. A já si v tu chvíli uvědomila, co se mi už delší dobu snažila ukázat – že naše duše tak toužily být spolu, že se ke mně má milovaná Betynka vrátila.

I když se to zdá neuvěřitelné, bytosti, které si spolu vytvořily nějaké silné pouto se k sobě často znovu vracejí. Přitahuje je to k sobě, ale často si neuvědomují, že onen pocit sounáležitosti a touha být spolu byly pravděpodobně vytvořeny dávno před tímto životem.

Občas se ale stane něco velmi neobvyklého. Jedné či oběma bytostem je umožněno vzpomenout si na předchozí život, který spolu sdílely. Je to mimořádná příležitost uvědomit si skutečnou povahu naší existence, prožít nekonečnost bytí.

Jsem velmi vděčná za to, že mi bylo umožněno prožít na vlastní kůži onu tajemstvím opředenou  nesmrtelnost duše, ve kterou jsem tolik chtěla věřit. Ale věřit je někdy málo. Když totiž  můžeme tímto zážitkem skutečně projít, pak už po celý život budeme vědět, že ti, kteří o tom vyprávějí, mají pravdu.

Od té doby jsem byla svědkem podobného návratu duše na místo své předchozí existence  několikrát a  pokaždé to pro mne byl nesmírně silný zážitek, stejně jako poprvé. Pochopila jsem, že tuto pravdu před námi nikdo nechce skrývat – je totiž běžnou součástí našeho světa. To jen my sami jsme na ni zapomněli a stačí jen znovu začít věřit a mít oči otevřené.

Mnozí z Vás jste jistě něco podobného zažili, či jste o tom  alespoň slyšeli z vyprávění. Důkazy o existenci nesmrtelné duše se v našich životech  vyskytují velmi často. Pokud byste se s námi chtěli podělit o Váš příběh, ráda ho zde budu pro ostatní sdílet.