Proč bývá dobro tak často po zásluze potrestáno?

Někdy se stane, že se tak moc snažíme pomáhat druhým, že nevidíme, jak moc ubližujeme sami sobě.

✺✺✺

Před nedávnem jsem dostala dotaz, který mne přivedl k úvaze, proč vlastně není vždy odměněn ten, který se snaží druhým pomáhat. Tazateli umíral blízký přítel, který by dle našich představ mohl být považován téměř za světce. Vždy se snažil každému pomoci, obětoval se pro ostatní a byl všem svým blízkým oporou. Otázka byla, proč zrovna tento člověk prožívá takové utrpení? Proč mu nikdo nedokáže pomoci? Proč je život tak nespravedlivý?

✺✺✺

Je chválihodné být tu pro druhé, kteří naši pomoc jistě uvítají.  Být tím, kdo jim zametá jejich vlastní cestu.  Být skálou, za kterou se v čase bouře mohou schovat.

Z pohledu ostatních děláme velmi záslužnou věc. Pomáháme těm, kdo jsou v nouzi a s naší pomocí se tak jejich cesta stává snazší.

Můžeme získat pocit, že díky těmto činům se náš život ubírá správným směrem. Vždyť přece není nic šlechetnějšího, než pomáhat druhým.

✺✺✺

Pokud by toto přesvědčení bylo správné, pak by se ale nemohlo stávat, že velmi často ti, kteří se nejvíce obětují pro druhé, mívají nejtěžší život.

Zkusme si představit, že jsme v situaci, kdy je nám blízká osoba v nouzi. Jak bychom se měli zachovat? Většina z nás o tom vůbec nebude přemýšlet a nabídne jí pomoc. Tento postoj je nám vštěpován od mala jako to nejsprávnější řešení.

Začneme tedy pomáhat. Ale bylo by dobré se na celou tuto situaci podívat i pohledem naší duše.

Každý z nás přišel na tento svět, aby prožil určité zkušenosti, které nám pomohou pochopit, kým skutečně jsme – pomohou nám najít sami sebe.

K tomu ale potřebujeme vědět, která z mnoha cest je pro nás ta správná a které se máme vyhnout, protože by nás zavedla směrem, který pro nás není vhodný.

A není vůbec důležité, zda jsou podmínky našeho života příznivé, či ne. Důležité je, si v každém okamžiku uvědomovat, zda kráčíme správným směrem.

Pokud je naše cesta správná, cítíme, že vše je, jak má být.

✺✺✺

Někdy ale přestaneme být pozorní a ztratíme správný směr. Často se to stane v okamžiku, kdy si začneme více všímat života druhých a pak nám nezbývá čas sledovat svou vlastní cestu.

Staneme se tak svou vlastní obětí. Zcela se vzdáme svého vlastního života a začneme být částí života druhých.

Obětujeme se pro dobro druhých a zcela ztratíme směr, kterým bychom měli kráčet my sami. Může to vypadat šlechetně, ale je to to nejhorší, co pro sebe můžeme udělat.

Protože jsme přestali slyšet volání naší duše, nedokážeme určit směr, který je pro nás správný. Díky tomu jsme stále zmatenější a nespokojenější.

Postupně se stáváme tělem bez duše. Naše duše je ale stále s námi. Kdyby nás opustila, naše tělo i naše osobnost by přestaly existovat. A protože je spojení s naší duší slabé, je duše nucena podniknout kroky k nastolení rovnováhy.

A jaké myslíte, že to budou kroky?

✺✺✺

Protože obětování se pro druhé nás dovedlo do situace, kdy jsme téměř ztratili směr svého vlastního života, musí se stát něco, co nás vrátí zpět na správnou cestu. A musí to být něco, co nás přinutí přestat žít život někoho jiného a navrátit se k našemu vlastnímu životu.

A právě nemoc je jednou z nejúčinnějších možností, jak toho dosáhnout.

Během nemoci jsme přinuceni zabývat se sami sebou. Potíže druhých už pro nás neznamenají tolik, jako dřív.  Naopak je odsuneme do pozadí a zcela se zaměříme na své vlastní problémy. Najednou se centrem celého našeho života staneme my sami.

Pokud cítíme bolest, nemáme sílu ani náladu zaobírat se řešením problémů druhých.  Najednou se veškerá naše pozornost obrátí od druhých k nám samým. Začneme si všímat našich myšlenek, pocitů i našeho těla. Pocítíme strach o svůj život. Právě tuto část našeho života jsme předtím nejvíce potlačovali a nechtěli jsme se jí zabývat.

Teď nás ale dostihl náš osud a my jsme konečně přinuceni zaměřit veškerou pozornost na svou bytost. Nebývá to příjemné. Celý život jsme se zabývali problémy druhých a měli tak pocit, že my sami jsme lepší než ti, kteří se bez naší pomoci neobejdou. Přitom jsme si ale neuvědomovali, že vlastně vůbec nevíme, jací opravdu jsme a pohled, jakým jsme nahlíželi sami na sebe byl tak velmi zkreslený.

✺✺✺

A najednou vidíme sami sebe v té nejsurovější podobě. Vidíme, že jsme vůbec nebyli silní ani dokonalí. Jsme přinuceni si uvědomit své nedostatky a hranice, za které se nedokážeme dostat.

Pokud se v této chvíli dokážeme ponořit do nitra naší bytosti, přijmout sami sebe takové, jací skutečně jsme a najít svou vlastní cestu, ze které jsme kdysi sešli, máme šanci. Když totiž pomine důvod, který způsobil naši nemoc, může zmizet i nemoc sama.

Když se nám podaří naši ztracenou cestu najít a vrátit se na ni, může se stát „zázrak“. Můžeme se klidně i vyléčit z nevyléčitelné nemoci. Není totiž už důvod, aby nás dále provázela. Najednou jsme znovu zdraví, šťastní a plni energie. A to jen díky tomu, že jsme konečně pochopili, kdo jsme a kam jdeme. Konečně totiž jdeme cestou, která souzní s hlasem naší duše.

A pak, když poznáme směr, kterým bychom se dle přání naší duše měli ubírat a budeme po naší znovuobjevené cestě kráčet vědomě, můžeme znovu s klidem pomáhat těm, kteří naši pomoc potřebují, aniž bychom při tom zapomněli, kdo skutečně jsme a kam my sami toužíme dojít.