Představ si, že tvá duše je částí dokonalé bytosti – Boha, a stejně jako on, i ty můžeš vytvořit naprosto cokoli. Určitě budeš chtít vytvořit něco stejně dokonalého, jako jsi ty sám. Není důvod tvořit něco, co je nedokonalé, poruchové či ošklivé. Ty, jako dokonalá bytost, budeš chtít vytvořit obraz sebe sama v celé své kráse a dokonalosti.
Každá živá bytost v tomto světě je takovým stvořitelem, který vytvořil tělo, ve kterém zde pobývá. Pokud by ale tvoření bylo tak snadné, proč jsou tedy naše těla tak často nedokonalá, nemocná a projevují známky degenerace? Vždyť je stvořila duše, která přece dokonalá je?
Je jasné, že duše tvoří se záměrem dokonalosti. Ale protože je pro ni svět hmoty nový, nezná ještě pravidla a zákonitosti, které zde platí. Kdyby totiž duše chtěla vytvořit obraz sebe sama, musela by stvořit jen další duši. Pokud ale chce tvořit hmotu, musí ji nejdřív pochopit. Zpočátku je proto schopná vytvořit jen velmi jednoduchou formu života, která je ovládána a řízena pevně danými, jednoduchými pravidly. Duše se během života v této formě učí zákonitostem fungování hmoty a časem, na základě předchozích zkušeností, je schopná vytvořit složitější organismus.
Abychom dokázali alespoň trochu pochopit pocity duše v našem světě, zkusme si její jednání připodobnit k jednání někoho, jehož cestu si dovedeme představit. Jako vhodný příměr mne napadá práce programátora, který potřebuje vytvořit nový počítačový program, který by měl co nejvěrněji kopírovat jednání a myšlení svého tvůrce.
Měl by umět přemýšlet, pamatovat si, komunikovat, reagovat na jeho slova. Ale protože takový program nikdy předtím nevytvářel, vlastně ani neví, co má dělat. Ví, jaký má být výsledek, ale nezná způsob, jak se k němu dostat. Musí jít tedy cestou pokusu a omylu a postupně zkoušet různé způsoby nastavení. Pokud je s určitou částí programu již spokojený, ponechá ji jak je a svou pozornost přesune na další část, která ještě neodpovídá jeho představám.
Občas se stane, že se během práce na programu dostane do slepé uličky, není schopen pokračovat dál a nevidí ani žádnou možnost, jak se vrátit zpět. Pak mu nezbývá, než program ukončit, vymazat jeho chybnou část a začít ji vytvářet znovu a jinak.
Když nastane tato situace v našem životě, duše se rozhodne urychleně ukončit probíhající život, neboť kdyby v něm pokračovala dál, hrozilo by poškození dalších částí, či by se život začal ubírat tak nebezpečným směrem, že by mohla být ohrožena celá dlouhodobá práce duše.
Duše tedy raději obětuje život svého současného těla, než aby podstoupila riziko, že její snaha po zdokonalení bude ohrožena a ona se ocitne znovu na počátku své cesty. Této cestě už věnovala příliš energie a cítí, jaká se s ní udála proměna, jak dospěla a není ochotná se toho všeho vzdát.
Takováto cesta je z pohledu duše velmi dlouhá, plná rozličných životů a zkušeností. Ale i pro bytost prožívající jeden konkrétní život s jedinečným tělem je to cesta plná zkoušek, omylů a uspokojení, během které zjistí, že skrze hledání správné cesty je i ona dokonalejší, chápavější a moudřejší. Už nevidí jen sebe, ale vnímá i všechny ostatní, kteří se také snaží dojít ke stejnému cíli. Tehdy pochopí, že když bude s ostatními spolupracovat a pomáhat si, společně dojdou ke svému společnému cíli rychleji.
A na konci této cesty tak získáme ne jednu, ale hned dvě trofeje – duše již dokáže vytvořit dokonalé, plně funkční tělo a plně chápe a ovládá zákony tvoření hmoty a navíc získá další znalosti a zkušenosti, díky kterým se sama stává dokonalejší a moudřejší, než byla předtím.
Chtěli byste vědět, že vyšel nový článek?
Pokud chcete vědět o každém novém příspěvku a získat přístup k dalším, hlubším textům, stačí se zaregistrovat do 2. úrovně – Ponoření.
Chci vědět o nových článcích
