Můžeme věřit, že máme duši, ale jistě víme, že máme tělo. Tělo je tvořeno převážně hmotou, zatímco v duši bychom hmotu hledali velmi obtížně. Tělo a duše jsou protiklady a přece jejich spojením vzniká něco zcela výjimečného – živá bytost, schopná se učit a zdokonalovat se. A abychom se mohli stát dokonalou bytostí, měli bychom poznat obě své části a přijmout je do svého života.
Díky tělu si můžeme uvědomovat hranice a omezení hmoty. Můžeme si uvědomovat svou zranitelnost a konečnost. Člověk, který je přesvědčen, že jeho život trvá pouze po dobu trvání jeho těla tedy musí věřit, že život v tomto světě je nebezpečný, plný utrpení a vždy končí smrtí jeho těla. Pokud vnímá tento svět pouze skrze své tělo, nedokáže vnímat pocity, prožitky či emoce druhých. Je odkázán žít sám, izolovaný od ostatních. O druhých se může něco dozvědět pouze pokud mu to oni sami dovolí.
A tak jsme se díky našim tělům naučili se před druhými skrývat a sdělovat jim o sobě pouze to, co chceme, aby o nás věděli, či si o nás mysleli. Tím, že můžeme skrývat své pocity a stavy před druhými, máme možnost dělat se před nimi jinými, než ve skutečnosti jsme. A tak je celý tento svět světem přetvářky. Ale přetvářka není něco, co je vlastní pouze člověku. Povaha tohoto světa k tomu nabádá i všechny ostatní bytosti. A protože by každý chtěl být v očích druhých silný, mocný, zdravý a krásný a jindy, když je to výhodné, třeba slabý a bezmocný, tváří se před ostatními, jako by takový skutečně byl. A protože druzí nedokáží rozpoznat, zda takoví, jací se před nimi ukazujeme, skutečně jsme, nezbývá jim než nám to věřit. Pochopili jsme, že tato strategie zde funguje a využíváme ji, abychom dosáhli toho, po čem toužíme.
Svět duše je naproti tomu pravý opak. Zde nemůžeme před druhými nic skrývat či se dělat jinými, než skutečně jsme. Duše nemá pevně vymezené hranice. Je sice schopná být jedinečná, má své vzpomínky a zkušenosti, ale současně je v neustálém kontaktu s ostatními. Duše jsou spolu propojeny neviditelnou sítí, která jim umožňuje vzájemně sdílet veškeré své zkušenosti. Vynález internetové sítě velmi přesně odráží propojení jednotlivých duší. Každá duše má sice svůj individuální život, ale současně je schopna propojit se s jakoukoli další duší. Protože je duše schopna během rozhodování nahlížet na neomezené množství zkušeností všech ostatních, může se zdát, že její rozhodnutí jsou často nelogická, ale s odstupem času můžeme zjistit, že byla velmi moudrá. Pokud tedy duše hledá odpověď na jakoukoli otázku, čerpá při tom, díky svému spojení s ostatními, z neomezeného množství zkušeností. Odpověď, kterou nám pak dá, bývá velmi moudrá a přesahuje naše běžné chápání tohoto světa.
Abychom mohli využít této úžasné schopnosti své duše během našeho života v hmotném těle, musíme se naučit svou duši vnímat. Ona je s námi neustále a řídí směr naší cesty, po které kráčíme. Většinou jsme ale tak spoutaní světem našeho těla, že jsme s ní ztratili spojení a zapomněli jsme, že s námi vůbec je.
A přitom by stačilo jen vzpomenout si, že nejsme pouze tělo s pevně danými hranicemi. Pokud bychom totiž prožili celý život v přesvědčení, že jsme pouze naše tělo, byly by informace, se kterými bychom přišli během celého života do styku, velmi omezené a nepřesné.
Pokud bychom ale připustili existenci duše, náš život by mohl být zcela jiný. Najednou bychom získali přístup k neuvěřitelnému množství informací a zkušeností. Najednou bychom byli ve spojení se všemi ostatními a mohli bychom těžit z jejich poznatků. Již bychom nebyli odkázáni pouze na zprostředkované informace – byli bychom přímo u zdroje.
Zbývá proto nejdůležitější otázka – jak získat k tomuto neomezenému vědění přístup?
Dlouho jsem uvažovala, zda vůbec existuje nějaký návod, podle kterého by bylo možné se spojit se svou duší. A neustále mne napadalo jediné slovo – VÍRA. Je to vlastně úplně jednoduché – pokud totiž uvěříme v existenci duše, začneme vidět její projevy ve všem, co nás obklopuje. Duše k nám promlouvá neustále. To jen my jsme na ni zapomněli a přestali slyšet její slova. Pokud v ní tedy znovu začneme věřit, začnou se před námi objevovat náznaky její existence. Zpočátku nám dá hodně práce je najít, ale pokud v naší víře nepolevíme, postupně budou záblesky duše prosvětlovat stále větší část našeho života a my už nebudeme věřit, ale budeme VĚDĚT.
Mne na této cestě velmi pomáhá, když mohu vyslechnout příběhy druhých, kteří se také snaží setkat se se svou duší a poznat ji. Každý procházíme trochu odlišnými zkušenostmi, a tak je velmi inspirující slyšet i příběh někoho dalšího. Když totiž víme, že i ostatní jdou stejnou cestou a také oni se na ní setkávají s různými překážkami a pochybnostmi, může to velmi posílit naši víru, že jdeme správným směrem. A já jsem poctěna, že se s Vámi mohu o příběhy z mé cesty podělit, neboť si uvědomuji jak nás takovéto sdílení společné cesty někdy může posílit a dodat nám odvahu k dalšímu kroku.
Pokud by chtěl sdílet zážitky ze své vlastní cesty i někdo další, velmi ráda je zveřejním a rozšířím tak knihovnu příběhů, provázející naši cestu za poznáním sebe sama.
