Obrátil se na mne muž v pokročilém věku, který má již nějakou dobu vážný problém, za který se velmi stydí a dosud neměl odvahu se s ním nikomu svěřit. Postupně se jeho obavy stupňovaly a on začal být zoufalý, protože nabyl přesvědčení, že to, co se mu děje, je projevem psychické choroby a on bude nucen podstoupit psychiatrickou léčbu.
Jeho problémem bylo, že před časem se mu v jeho blízkosti začaly zjevovat postavy, o kterých byl přesvědčen, že „neexistují“. Nijak ho neohrožovaly ani z nich neměl strach. Jen měl pocit, že vidět je není správné a ostatní ho za to odsoudí.
*****
Případů, jako je tento, je velmi mnoho. Jen málokdo má však odvahu, přiznat, že se s podobným „problémem“ setkal. V naší společnosti je to totiž považováno za projev poruchy či choroby, kterou je třeba léčit.
Na tomto konkrétním příkladu můžeme vidět, jak společnost, ve které žijeme, ovlivňuje naše posuzování toho, co je a co není skutečné.
Pokud by tento muž žil jinde, možná byl by za situaci, která ho potkala, vděčný. Nebo by byl dokonce pokládán za někoho, komu byl dán výjimečný dar. Ale v naší společnosti je takovýto člověk považován za nemocného či pomateného.
Je škoda, že lidem, kteří se dostanou do podobné situace, není umožněno pochopit, co se skutečně děje a jsou tak ochuzeni o příležitost připravit se na nadcházející události.
Když začneme vnímat bytosti, které nejsou z našeho světa, nemusíme se ve většině případů ničeho obávat. Důvody, proč se nám začnou tyto bytosti zjevovat, mohou být různé a jen naše duše ví, proč pro nás zvolila právě tento prožitek.
Pokud by vás zajímalo, proč se s takovýmto zážitkem setkal muž z našeho příběhu, můžete se začíst do vysvětlení, které dostaneme, když se na tuto situaci podíváme z pohledu naší duše:
„Není třeba se obávat. Vše je tak, jak má být. Když přijde ten správný čas, začnou se v našem životě prolínat různé světy, abychom se dokázali hladce a beze strachu přesunout z jednoho světa do druhého. Celá naše existence je jen souhrn okamžiků, které my, kteří je prožíváme, považujeme za důležité a když cítíme, že se chýlí ke konci, máme strach o holou existenci.
Jednotlivé světy se během procesu přechodu z jedné do další existence postupně začnou prolínat proto, aby nebyl šok z přechodu tak velký a my měli šanci se na nadcházející událost připravit. Nejprve se to děje nenápadně – to znamená, že do jiného světa nahlédneme ve snu, či se nám najednou uprostřed jiných událostí, objeví v mysli představa, o které víme, že není z tohoto světa.
Později, když se blíží doba přechodu, začíná být druhý svět jasnější a my již nedokážeme ignorovat jeho projevy. Začneme vidět bytosti či předměty, které zcela určitě nepatří do našeho současného světa.
Zpočátku se tyto projevy můžeme snažit potlačit, ale ať děláme cokoli, stejně nakonec zjistíme, že není možné jim utéct. Můžeme pocítit strach z neznáma – to když jsme celý dosavadní život žili v přesvědčení, že nic kromě hmoty našeho světa není skutečné. Teď se nám ale zcela jasně ukazuje ještě další svět, který začíná být postupně stejně skutečný jako ten, ve který věříme.
*****
Na tento proces můžeme zareagovat dvěma odlišnými způsoby. Buď se snažíme dělat, že vlastně nic takového neexistuje a to, co se nám zjevuje, vyhodnotíme jako poruchu vnímání našeho těla. Sami sebe přesvědčíme, že jsme vlastně nemocní a potřebujeme jen nějaký lék, který vrátí vše k normálu.
Pokud je naše přesvědčení o tom, že jsme nemocní, silné a nezlomné, náš vhled do druhého světa zmizí a my můžeme získat pocit, že vše se navrátilo k normálu a my jsme zase zdraví.
To je ale ten největší omyl našeho života! To, že jsme odmítli možnost připravit se na přechod, který nás čeká, je velká chyba, jejíž následky se velmi brzy projeví.
Zpočátku můžeme cítit úlevu, že jsme se zbavili něčeho, co nepatří do našeho světa. Máme pocit, že tím, že vše nepatřičné zmizelo, jsme v bezpečí tohoto světa a není nic, co by nás mohlo ohrozit. To se ale hluboce mýlíme.
Právě proto, že jsme si odepřeli možnost se na přechod připravit a přijmout nadcházející proces, budeme v okamžiku blížícího se přechodu plni strachu a díky tomu bude pro nás tento nevyhnutelný proces velmi obtížný a dlouhý.“
Možná jste byli svědky umírání blízké osoby. Pokud ano, tak jste si mohli všimnout, jak velmi rozdílný může tento proces u každého být.
Pokud umírající člověk do poslední chvíle bojuje o to, aby se udržel v tomto světě, protože má velký strach z neznáma, do kterého je vtahován, pak trpí nejen psychicky, ale i fyzicky. Jeho odchod je jedním velkým utrpením.
Pokud jste ale měli štěstí a byli jste svědky umírání člověka, který měl možnost se na tento proces připravit a smířit se s nevyhnutelností odchodu z tohoto světa, je to zcela odlišná zkušenost.
Umírání připravené bytosti může být i pro ostatní velmi povznášející a inspirující. Musíme ale na tento proces a jeho projevy nahlížet jako na něco přirozeného, co je třeba přijmout bez strachu či smutku.
*****
Co ale s těmi, kteří odmítají přijmout prožitek, který jim jejich duše připravila a za každou cenu se snaží udržet si představu světa, kterou si v průběhu života vytvořili?
Myslím, že už jen to, že byli nuceni se se svým prožitkem nějak vyrovnat, je pro ně dostatečně velký šok, který musí nejdříve zpracovat, než vůbec budou schopni přijmout další část skutečnosti, která je jim prozatím skryta.
Chtěli byste vědět, že vyšel nový článek?
Pokud chcete vědět o každém novém příspěvku a získat přístup k dalším, hlubším textům, stačí se zaregistrovat do 2. úrovně – Ponoření.
Chci vědět o nových článcích
Vaše články jsou moc zajímavé a pravdivé.Moc se mi všechny líbí🌞.
Děkuji. Je skvělé, že existují lidé, kteří vnímají, že náš svět nemusí být vůbec takový, jaký jsme si vždy mysleli, že je. A to je právě na životě tak nádherné.