Existuje cesta k uzdravení všech nemocí?

To, že je někdo „nevyléčitelně“ nemocný, ještě neznamená, že to musí být navždy.

Myslíte si, že je možné se vyléčit z jakékoli nemoci? Nebo jste přesvědčeni, že vyřčení ortelu nevyléčitelnosti je konečným stavem, se kterým se musíme smířit a nějak s ním dožít?

A co když má naše tělo schopnost navrátit se do stavu zdraví a my mu v tom jen bráníme?

Nestálo by za to zjistit, jak si dovolit být znovu zdravý?

Podívejme se nejdříve na snadno vyléčitelné nemoci – ty by nám mohly být vzorem, díky kterému bychom mohli pochopit, co dělat, pokud se chceme vyléčit z nemoci, o které nám druzí tvrdí, že je „nevyléčitelná“.

Pokud například onemocníme chorobou, kterou mělo mnoho lidí před námi a my víme, že se z ní vyléčili, není důvod, proč bychom si měli myslet, že dopadneme jinak.

A protože víme, že tato nemoc není tak vážná, že by nás mohla nějak ohrozit, nemáme z ní strach.

A to je to nejdůležitější, co potřebujeme pro vyléčení – víra, že budeme zase zdraví.

Pokud věříme, že se uzdravíme, nezáleží moc na tom, jak se léčíme, či zda se vůbec nějak léčíme.

Protože jsme přesvědčeni, že vše směřuje k našemu uzdravení, neexistuje jiná možnost, než že se uzdravíme.

Ale existují nemoci, které jsou na první pohled mnohem méně závažné, než například běžná viróza, ale protože je o nich všeobecně známo, že nejsou léčitelné, věříme, že pokud se objeví, nedokážeme se z nich už vyléčit.

Přijmeme je do svého života a smíříme se s omezeními a komplikacemi, které nám způsobují.

Ale proč?

Protože jsme o jejich nevyléčitelnosti přesvědčili sami sebe.

Naše tělo je projevem naší duše, a to znamená, že je samo o sobě dokonalé.

Má v sobě mechanismus, který je schopen opravit jakoukoli porouchanou část.

Tělo je však pod nadvládou naší mysli a řídí se jejími pokyny.

Pokud je tedy mysl přesvědčena, že tělo nemůže být zdravé, nemohou se tyto opravné mechanismy spustit a my se jen utvrdíme v tom, že je naše přesvědčení o nevyléčitelnosti správné.

Když se tedy chceme vyléčit z „nevyléčitelné nemoci“ musíme sami sebe přesvědčit, že je to možné.

To je mnohdy velmi obtížné, neboť pokud se chce někdo vzepřít všeobecně uznávané pravdě, ostatní, kteří v ní věří, mu to nechtějí dovolit.

Tuto situaci výstižně popisuje Clemens Kuby ve své knize NA CESTĚ DO SOUSEDNÍ DIMENZE. Vypráví příběh své cesty od „nevyléčitelného“ vážného zranění k „zázračnému“ uzdravení:

„Dosud jsem pořádně nepřemýšlel o tom, co to znamená být příčně ochrnutý. Systematicky to vytěsňuji, říkají dokonce lékaři. Mají pravdu, neboť nechci zafixovat svůj stav, i když z lékařského hlediska neexistuje šance na uzdravení. Pro mě je to princip zachování zdraví, který již dlouho aplikuji při větších či menších zdravotních potížích.

Zkrátka nepovažuji tyto potíže za nemoci. Ignoruji je, nedávám jim žádná jména a chovám se, jako by to byla nějaká hloupost, kterou si někdo vymyslel…

Především o tom nemluvím s lékaři, neboť pro ty je každá nemoc opravdové sousto.

Okamžitě nastíní scénář toho, co všechno by se mohlo stát, kdybych svou nemoc neléčil. Odporovat jim je zbytečné a vyvolá to pravý opak – jejich scénář se promění ve scénář k hororu.

Jakmile přijmeme jejich diagnózu, akceptujeme i nemoc.

Což samozřejmě platí i v případě příčného ochrnutí, které je potvrzeno nejenom rentgenovými snímky, nýbrž také očividným ochrnutím.

Proto si po celou dobu dávám pozor na ústa a jsem šťasten, že mě nechodí navštěvovat nikdo, kdo by se mnou mluvil o mém dalším životě na vozíku. Jenom tak mám šanci.“

A víte, kam vede takovéto, na první pohled nesmyslné, přesvědčení?

K uzdravení!

Jedna z největších překážek, která nám brání se uzdravit, je to, že přijmeme přesvědčení druhých o nemožnosti zvrátit náš stav a být zase zdraví.

Druzí to s námi myslí jistě dobře. Jsou přesvědčeni, že je pro nás dobré, když se se svou situací co nejdříve smíříme a naučíme se s ní žít.

Ale pokud přijmeme jejich pohled na svět, velmi si tím můžeme ublížit.

Připravíme se tím o možnost volby a udusíme v sobě poslední plamínek naděje.

Ale je to opravdu ta správná cesta?

Nestálo by za to zkusit důvěřovat svému tělu a dovolit mu, aby dělalo to, pro co bylo stvořeno?

Aby bylo dokonalé!

Pro dospělého člověka, který už má s životem v tomto světě nějaké zkušenosti, je nesmírně obtížné vymanit se z všeobecně přijímaného přesvědčení o nemožnosti určitá onemocnění vyléčit.

Abychom to dokázali, musíme se vymanit z přesvědčení, kterému jsme celý svůj život věřili. Musíme také čelit neustálým pochybnostem o tom, zda je to, co si přejeme, vůbec možné. A když v nás zůstane i jen nepatrný stín pochybnosti, je uzdravení velmi obtížné.

Pokud ale ve své uzdravení uvěříme bez sebemenších pochybností, nic mu nestojí v cestě.

Tento postup velmi dobře funguje na zvířatech nebo dětech, které nám bezmezně důvěřují a nemají ještě zkušenosti s tím, co je a co „není“ možné.

Pokud se mi je podaří přesvědčit, že je jejich onemocnění jen dočasné a brzy budou zase zdraví, skutečně se to stane. U dětí se mi dokonce osvědčilo, když jim určím přesnou dobu jejich uzdravení. Může se to zdát nemožné, ale opravdu to funguje!

Dát se na cestu směřující k uzdravení není jen o tom, užívat léky či změnit životní styl.

Je to především nesmírně obtížná cesta, na které se postupně odpoutáváme od přesvědčení ostatních, stáváme se na nich nezávislými a začínáme skutečně poznávat sami sebe.

A v okamžiku, kdy se nám podaří vymanit se z vlivu ostatních a dovolíme si věřit v to, co ostatní považují za nemožné, uvidíme svou skutečnou podstatu a pochopíme, jak dokonalou bytostí ve skutečnosti jsme.

A pak již nic nebrání tomu, aby se stalo dokonalým i naše tělo.

Přeji vám mnoho síly a víry na vaší cestě k uzdravení.

❁

Ukázka z připravované e-knihy

ČAROKRÁSNÉ TĚLO – jak v sobě objevit samouzdravující schopnosti našeho těla