Nevěra ukazuje, jak moc jsme zoufalí. Může nám ale i ukázat, po čem opravdu toužíme.

Nevěra – všemi zatracovaná, přesto ale tak častá. Nenajdeme na ní jedinou pozitivní věc – vede k pocitu viny, ztrátě důvěry, bezmoci.

S nevěrou ve své blízkosti se někdy v životě setká téměř každý.

Jen málokdo přitom pochopí, jakých hloubek naší bytosti se dotýká.

Co se tedy za nevěrou skrývá, když na ni nahlédneme očima naší duše?

Pokud je někdo nevěrný – a nezáleží na tom, zda fyzicky nebo „pouze“ mentálně, v myšlenkách, je to vždy velmi závažná a obtížná situace, která ovlivňuje a ubližuje mnoha jeho nejbližším. Ale i když jsou tyto následky každému známé, stejně jsou lidé, kteří jsou nevěrní a nedokáží s tím přestat.

Naskýtá se tedy otázka, proč se někdo, navzdory všem komplikacím, nedokáže ovládnout a je nevěrný? Proč nejdříve neukončí předchozí vztah, aby neubližoval tolika lidem? 

Když se do někoho zamilujeme, netoužíme po nikom dalším. Milovaná osoba nás zcela vyplňuje a my tak ve svém životě nemáme místo pro někoho dalšího. Je to krásné období a my si přejeme, aby trvalo navždy. Proč se ale zrovna v období zamilovanosti cítíme tak nádherně?

Když jsme do někoho zamilovaní, naše ego ustoupí do pozadí a my dokážeme myslet jen na toho druhého. V této době zažíváme silný pocit štěstí, pramenící z toho, že se nám díky potlačení našeho ega ukazuje záře naší duše. Žijeme ve stavu blaženosti, který je podstatou naší bytosti a který celý život podvědomě hledáme.

Ale pokud nepracujeme na tom, abychom pochopili podstatu našeho ega a způsobu, jakým nás ovlivňuje, ego postupně znovu přebírá nadvládu nad naším životem. Náš pocit štěstí se začne postupně vytrácet a my znovu začínáme upadat do pocitu beznaděje. Uvědomujeme si, že ztrácíme něco nádherného, co jsme celý život hledali a hledáme způsob, jak to znovu získat.

A tak existují lidé, kteří neustále hledají onen ztracený pocit štěstí tak, že se stále nově zamilovávají.  Podvědomě doufají, že se jim tak podaří znovu zažít onen nádherný pocit, který se objevuje, když se středem naší pozornosti stane někdo jiný než my sami. Tito lidé celý život hledají záři své duše, kterou se jim díky stavu zamilovanosti na kratičké období podařilo zahlédnout. Když začne tato záře blednout a jejich ego začne nad nimi opět získávat převahu, neznají nic lepšího, než se znovu zamilovat, aby alespoň na krátký okamžik znovu zakusili onen nádherný pocit štěstí.

Už na počátku je jim ale jasné, že takto si štěstí nemohou udržet navždy a tak i když jsou zamilovaní, nedávají do nového vztahu vše. Ví totiž, že za nějakou dobu ona záře znovu zmizí a oni ji budou muset hledat jinde a s někým jiným.

To je také důvod, proč neopouštějí svého původního partnera – vědí totiž, že žádný vztah je nemůže uspokojit navždy a nemá tak smysl stále znovu a znovu budovat nový vztah se vším všudy.  Jejich stálý partner je jistotou, že se mají kam vracet, že mají domov.

Tito lidé jsou vlastně celý život nešťastní, protože si uvědomují, jak je jejich štěstí pomíjivé. Jsou na tom ale možná lépe než ti, kteří hledání tohoto štěstí už vzdali a místo aby se snažili najít způsob, jak ho vrátit zpět do svého života, rozhodli se prožít  zbytek svého života v beznaději a nelásce.

Toho, kdo je nevěrný bychom tedy mohli definovat jako někoho, kdo touží být šťastný, ale nezná způsob, jak dosáhnout trvalého štěstí. Neustále hledá onen ztracený pocit štěstí a při tom na sebe nabaluje i pocit viny, že svým jednáním ubližuje ostatním. Je jasné, že takovýmto způsobem svou duši nalézt nedokáže.

K trvalému pocitu štěstí a poznání naší duše  ale vede jiná cesta. Cesta, která není závislá na našem vztahu s druhými. Je to cesta, po které musíme kráčet sami. Nejtěžší krok, který musíme udělat, je se pro ni vůbec rozhodnout. Jakmile na ni jednou vstoupíme, náš život se změní. To, v čem jsme dříve viděli cestu ke štěstí, pro nás již nebude zajímavé. Poznáme však zcela nový pocit štěstí, který se nám bude postupně odkrývat. Poznáme pocit štěstí, který již nebude závislý na okolnostech našeho života. Bude to štěstí pramenící přímo z naší duše.