….. Naše duše je částí Boha. Je dokonalá, vševědoucí, věčná. Proč ale takoví nejsme i my, kteří pobýváme v tomto světě?
Proč jsou ale některé části naší duše tak silné, že dokáží prozářit temnotu, zatímco jiné skrze ni proniknout nedokáží?
Abychom to alespoň trochu pochopili, potřebujeme nejdříve porozumět tomu, proč se vlastně duše, která je jako část Boha dokonalá, rozhodla prožívat život v nedokonalosti našeho světa?
Myslím, že čím dokonalejší bytost je, tím více si uvědomuje, že vlastně dokonalá není a tím více touží pracovat na svém zdokonalení.
Pak je logické, že si vytváří podmínky, za kterých by mohla sebe samu ještě více pochopit a zdokonalit.
Vytvoří proto svět, který je opakem jí samé.
Vytvoří v něm bytost, se kterou je pevně spojena a která si nebude vědoma toho, kdo ji stvořil.
Dalo by se říci, že začne od úplného začátku.
Díky bytosti, kterou vytvořila, si může uvědomovat nevědomost, ve které bytost žije. A ačkoli je stále dokonalou duší, její část, se kterou je nyní pevně spojena, je jejím pravým opakem. Duše tak prožívá obě polarity své existence.
Protože je bytost propojena se svou duší, někde v hloubi své existence tuší, že jejím cílem je dosažení dokonalosti a spojení s Bohem.
Začíná proto postupně hledat cestu, která ji k tomuto cíli může dovést.
Je to cesta plná pádů a nezdarů. Bytost se postupně zdokonaluje a záře její duše je stále silnější. Člověk se postupně navrací tam, odkud vzešel – pomalu se znovu stává Bohem.
