Někdy si připadám mezi lidmi hodně divná. Postupem času jsem totiž nabyla pocit, že někdy je lepší neznat mínění a názor druhých. Může se to zdát malicherné, ale byla jsem tvrdě poučena, že když se nezajímám o „skutečnosti“, které se týkají tohoto světa, jsem sobecká.
❃
Popíšu vám situaci, do které jsem se nedávno dostala. Jeden mně blízký člověk mě osočil, že jsem sebestředná a necitlivá. Já to tak ale vůbec necítím. Ale on je přesvědčený, že to tak musí vidět všichni. Schválně, posuďte sami.
Od jisté doby jsem přestala navštěvovat lékaře. Vnitřně totiž cítím, že to, co se mi stane, musí mít nějakou příčinu, kterou může poznat a pochopit jen já sama. Snažím se vnímat své tělo, které je podle mého přesvědčení velmi dokonalé. Vnímám, že dlouho předtím, než onemocní, dává to se stupňující se intenzitou najevo.
Když si tedy všimnu varování, které mi tělo dává, je mi jasné, že musím co nejdříve něco udělat, abych se znovu vrátila do rovnováhy. Schopnost vnímat jemná upozornění těla jsem získávala postupně. Zpočátku se mi několikrát stalo, že jsem volání, a později i křik těla neposlouchala, a tak se objevila lehčí či těžší forma nemoci. Byla to tvrdá škola, ale díky za ní.
❃
Ale zpět k původnímu příběhu. Byla jsem tedy obviněna ze sobeckosti a lhostejnosti, protože jsem nechtěla znát výsledky vyšetření, které můj blízký absolvoval! Jaká to troufalost!
Snažila jsem se mu vysvětlit, že podle mne není dobré se upínat na diagnózu a předpověď postupu nemoci, kterou nám určí úplně cizí člověk. Není totiž v silách lékaře seznámit se s naším životním stylem, způsobem pohledu na svět a víru ve věci, které se netýkají hmotného těla.
Lékař nám může pomoci uzdravit naše tělo. V tom ostatním, co s tělem sice úzce souvisí, ale přímo se ho netýká, je na tom stejně, jako my.
A kdo myslíte, že toho o nás ví nejvíc? Ten, kdo sice zná veškeré detaily a funkce našeho těla, ale viděl ho jen velmi krátce a nezná pozadí, které se za ním skrývá? Nebo ten, který tráví se svým tělem celý svůj život a ani na vteřinu ho neopustí?
A teď si představte, že vám někdo, kdo vás skoro nezná, předpoví vaši budoucnost.
Je mi jasné, že lékař to dělá v dobré vůli. Chce nás jen pravdivě informovat o tom, kam bude směřovat náš další život. Ale je skutečně schopný nám říci pravdu?
Ti, kteří svému lékaři bezvýhradně věří, většinou opravdu přesně naplní jeho předpověď. Ale je skutečně dobré upnout se na budoucnost, ve které nás čeká jen utrpení? Nebylo by lepší vytvořit si ji takovou, jakou si určíme my sami?
❃
Kdysi jsem četla jednu knihu, ve které autor (lékař) popisoval, jak lidé, kterým byla sdělena smrtelná diagnóza, reagovali na možnost, že by se mohli uzdravit. Většina z nich navrhovanou alternativní léčbu, kterou jejích lékař neschvaloval, odmítla. A důvod? Jeden z pacientů to vyjádřil dokonale: „Co by tomu, kdybych se uzdravil, řekl můj lékař?“
Chápu, pro část lidí je jednodušší vzdát se zodpovědnosti a přehodit své problémy na bedra někoho jiného. Na jednu stranu je chápu. Jejich život je mnohem jednodušší. Nemusí se denně potýkat s nutností volby. Udělají to, co jim doporučí někdo jiný a dále o tom nepřemýšlejí.
Na druhou stranu to ale mají mnohem obtížnější – musí se totiž smířit se životem, který jim naplánoval někdo jiný. A často to nebývá zrovna příjemný a pohodový život.
A to, jakou možnost si zvolíme, je jen na nás.
Přeji Vám šťastnou volbu.
❃ Ramana ❃
Chtěli byste vědět, že vyšel nový článek?
Pokud chcete vědět o každém novém příspěvku a získat přístup k dalším, hlubším textům, stačí se zaregistrovat do 2. úrovně – Ponoření.
Chci vědět o nových článcích
