Někdy se díky svým rozhodnutím dostaneme do bodu, kdy se ocitneme na zcela jiné cestě, než jsme si před svým zrozením určili. A naše duše udělá vše pro to, aby nás navedla zpět tam, kde bychom měli být…
Když si duše tvoří nové tělo, dělá to s určitým záměrem – zvolí si proto určitou podobu těla, a to do všech detailů, které by mohly mít vliv na právě vznikající budoucí život. Zvolí si také prostředí, do kterého se zrodí a osoby, se kterými se má v průběhu života setkat. A také si předem určí situace, kterými má projít. To vše dělá proto, aby pochopila další část skládačky a přiblížila se více ke svému jedinému cíli – ke splynutí s ostatními.
Pokud jsme ochotni a připraveni se učit a měnit dobrovolně a to, čím v životě procházíme, přijímáme s klidem a pokorou, může se zdát, že proplouváme životem lehce a bez větších potíží.
To se stane, když nasloucháme hlasu své duše a jdeme cestou, kterou nám ukazuje.
A i když tato cesta nemusí být vždy úplně snadná, přesto jsme šťastní a spokojení. Víme totiž, že vše, čím procházíme, z nás dělá dokonalejší a moudřejší bytosti.
Ale osoby s takovýmto životem potkáme jen zcela výjimečně – jen málokdo je totiž ochotný a připravený naslouchat jemné řeči své duše a vzdát se některých přesvědčení a omezení, která během svého života přijal za své.
Většinou jsme tak pohlceni světem, ve kterém právě žijeme, že zcela zapomeneme, kým skutečně jsme a proč jsme vlastně tady.
Naše duše se nás často snaží upozornit, že bychom měli jít jiným směrem, ale my ji ve své zaslepenosti neslyšíme.
A tak dostáváme stále důraznější varování, která ale většinou ignorujeme a vymlouváme se na to, že život je těžký a my s tím nemůžeme nic dělat.
A časem se může stát, že pokud nevyslyšíme zpočátku jemná a později i důraznější upozornění, že něco není v pořádku, můžeme se ocitnout v tak závažné a život ohrožující situaci, která nás snad konečně probudí z dlouhého snu nevědomosti a přinutí nás se změnit.
Ale někdy jsme tak zaslepení a neochotní si přiznat, že něco děláme špatně, že nás ani takováto situace nepřinutí změnit to, co nás do ní přivedlo.
A pak má naše duše jedinou možnost, jak nás navrátit na správnou cestu …
✽ ✽ ✽
S laskavým svolením mé klientky sdílím část vhledu, který popisuje situaci, do které se díky neustálému potlačování své přirozenosti a touhy být dokonalá a nenahraditelná, nakonec dostala. Volání její duše po změně bylo tak silné, že ji dovedlo až na samou hranici života a smrti:
✽ ✽ ✽
„Ty víš, co bys měla udělat! Vždy jsi to věděla. Ale tvé přesvědčení o tom, jaká bys měla být, se s tvou cestou vůbec neslučuje a ty jsi uvězněna tam, kde nemáš být.
Je jasné, že své cestě nemůžeš nadále vzdorovat. Buď se jí podřídíš, nebo bude vše ukončeno a ty budeš mít další šanci začít znovu a lépe.
Celé ty toky, kdy jsi dělala to, co tě přestalo těšit, jsi dostávala jemná a později i silnější varování. Viděla jsi mnoho utrpení a byla jsi nucena být svědkem bolesti a trápení.
Proč sis z toho nevzala ponaučení?
Směřuješ do stejného bodu, jakého jsi byla svědkem.
Příliš snadno ses vzdala svých snů.
A přitom je to tak snadné.
Opusť to, co tě nedělá šťastnou a nauč se žít jinak – lépe a lehčeji. Život nemusí být boj. Nesmíš ho ale chtít za každou cenu změnit podle svých představ, které ve skutečnosti ani nejsou tvé. To tvá mysl si vytvořila ideál toho, jaká máš být.
Ale přiznej si, že to nebyla tvá touha. Bylo to přesvědčení druhých, které jsi tak snadno a bez sebemenší pochybnosti převzala.
Ale jak ti můžou druzí určovat směr tvého života?
Tvá touha po svobodě je tak silná, že si radši vytvořila nemoc, než aby byla nadále potlačována.
Vzpamatuj se!
Máš poslední šanci.
Pokud budeš jen hasit to nejviditelnější a necháš v sobě doutnat zárodky své nespokojenosti, shoříš zevnitř.
Pokud se ti nepodaří se zbavit všeho, co tě tak duší, budeš nucena vše opustit. Ale i to je někdy cesta.
V tvé blízkosti je někdo, kdo ti dokáže pomoci nalézt svou cestu. Musíš ale mít odvahu na ni vstoupit.
Je to jen tvá volba. Každé tvé rozhodnutí bude správné.
Máš šanci pokračovat v tomto životě a naučit se být šťastná a silná. A také můžeš začít úplně od začátku. Obě cesty jsou správné a je na tobě, pro kterou se rozhodneš.“
✽ ✽ ✽
Může se zdát, že rozhodnutí naší duše je někdy kruté. Ale jen ona vidí nekonečnost našeho bytí, a tak nás neomylně směřuje do místa, po kterém celý život podvědomě toužíme…
Tenhle článek je úžasný a myslím, že v mém životě mohu pozorovat, jak je to pravda!….Manžel mně opustil za okolností, které jsem si dovolila zhruba opsat do otázky, kterou jsem odeslala. Známe se přes 40. A jeho postoj k životu byl vždycky ´´všechno je marnost, nic nemá význam, já už ani nevím, jestli dokážu být šťastný´´ atd. Příčina z despotické katolické výchovy a rodinné faktory v tomto duchu. Manžel má 56 let, stejně jako já. Když jsme se nedávno vzali, myslela jsem, že nenásilnou formou, vlastním pohledem a přístupem k životu, se dokáže taky on přiblížit k životu radostněji…..Já jsme totiž jeho přesný opak. Byla jsem rozhodnutá nic mu nevnucovat, nic moc vysvětlovat, přesvědčovat, spoléhala jsem, že se to energeticky překlene samo – z mé pozitivity na tu jeho negativitu…..Bohužel, stal se přesný opak! Nakonec jsem byla tou jeho ´´temnotou´´ energeticky stáhnutá a měsíce pracuju na tom, abych se navrátila do mého původního energetického nastavení. Ale o tom nechci tady psát.
V souvislosti s tímto článkem – jak se manžel odstěhoval /asi 13 měsíců/, tak mu diagnostikovali leukémii – zatím jen neinvazivní. Myslím, že je to přesně tady o tom. On se zarputile odmítal přiklonit anebo jen uznat mé pohledy na život a existenci jako takovou. Prostě to úplně bojkotoval. Sice akceptoval, respektoval, ale s takovým samolibým, velkorysým způsobem, jako že ´´měj si tu svou pravdu, ta moje je stejně správná´´….. Zkrátka absolutně odmítal něco nového přijat, něco změnit. A teď ta diagnóza. Jak pozoruju/ze sporadických kontaktů s ním/, tak je pořád stejný – ani tohle mu neotevírá oči! Já jsem mu řekla: ´´ono to ještě čeká, ještě pořád máš šanci…´´ – ale nulový efekt. Jako kdyby má slova do něj vůbec nepronikala! Tak nevím, jak to dopadne, nepřeju mu nic špatného, snažím se tlmit vé obavy, že to skončí špatně, už ho nijak s tím neoslovuju, jen čekám a pozoruju, jak se to vyvine. Musím akceptovat, že se možná stane přesně tenhle příklad – že jeho duše radši odejde, než aby tady dál působila v jeho nastavení, které je prakticky celý život destruktivní. Přitom manžel není špatný člověk, spíšš naopak – příliš je ale zaměřený na pomoc okolí, věšem ostatním, sebe považuje za nic a vše za zmar….Veice smutné a tragické, co dokáže způsobit jedna nesprávn výchova a slepá, nekritická víra – ale v neposlední řadě taky vlastní pohodlnost a zarputilost klást si otázky a odmítat jakékoliv nové vhledy!
Děkuju za tyhle mimořádně užitečné články a Vaši práci na rozšiřování vědomí lidí v této době!
M.
Nádherná pravda…❤❤❤
♥️