Velkou část svého času se zabývám přesuny bytostí mezi jednotlivými realitami, a tak mi nedá spát myšlenka, proč si většinou nepamatujeme na své předešlé existence?
Nebylo by snadnější a poučnější, kdybychom věděli, co všechno jsme někdy natropili a pokazili? Co kdybychom věděli, komu jsme ublížili a komu naopak pomohli v těžké situaci?
Myslím, že pro to, že si jsme stěží schopni zapamatovat náš současný život, je jistě pádný důvod. Ale proč ho neznáme?
K rozvinutí této úvahy mne přivedla nedávná událost. Před několika týdny jsem z lednice vyndala salát a chtěla ho opláchnout. Začala jsem odtrhávat listy, a pod jedním z nich byla maličká zelená housenka. Vzala jsem ji a chtěla dát ven, jako to dělám vždycky. Ale pak jsem si uvědomila, že venku mrzne a kdybych ji tam dala, vlastně bych ji odsoudila k smrti.
Neměla jsem tedy jinou volbu, než se o ni postarat. Získali jsme nového domácího mazlíčka.
Je to zvláštní, ale když se nějaká bytost, které si běžně ani nevšimneme, ocitne v prostředí, do kterého nepatří, probudí se v nás soucit a najednou v sobě objevíme vlastnost, o které jsme třeba ani nevěděli, že ji máme – touhu pomáhat.
Už ten pocit sám o sobě je skvělý. Zajímavější ale bylo pozorovat proměny, kterými tato housenka, stejně jako všechny ostatní bytosti, prochází. Několikrát se změnila k nepoznání. Někdy byla celý den aktivní a jindy byla v naprostém klidu.
Občas jsem myslela, že zemřela. Ale ona vždy znovu ožila a znovu se opakovaně měnila.
Uvědomila jsem si, že jsem svědkem neuvěřitelně rychlé proměny. Takovouto proměnou procházíme všichni, ale protože je náš čas mnohem delší, často si vůbec nevšimneme, že jsme vlastně úplně jiní, než před pár lety.
Díky tomuto zážitku jsem byla svědkem názorné lekce pomíjivosti.
Bylo mi názorně ukázáno, že nemá žádný smysl na čemkoli lpět.
Vše se totiž neustále mění a to, co tvořilo náš svět včera, je dnes již nenávratně pryč.
Jednoto dne housenka zmizela. Nezemřela, jen najednou nebyla.
Místo ní byla kukla. Ale v ní už nebyla housenka. V kukle není zpočátku vůbec nic, co bychom mohli nazvat housenkou, ale ani motýlem. Jedna forma hmoty se mění ve druhou. Nic se neztratí, jen se to přemění v jinou formu existence.
Stadium kukly je snad to nejzáhadnější období.
Jestliže již není housenka, ale není ještě ani motýl, co vlastně je? Kde zůstalo vědomí housenky, když ještě nevytvořilo motýla?
A pak se kukla stala jen prázdnou skořápkou. Zrodila se nová bytost.
Celou dobu přemýšlím, jestli si právě narozený motýl pamatuje na to, že kdysi býval housenkou?
A jestli si dokáže vzpomenout na dobu, kdy se hmota jeho těla měnila v motýla?
❋❋❋
Možná že to, že si nepamatujeme na své předchozí existence, má dobrý důvod.
Je dobré, aby motýl věděl, že kdysi byl tak nenažraný, že kvůli němu uhynula rostlina, na které celý život parazitoval?
A byla by housenka schopna uvěřit, že bude někdy létat?
To, že si nic nepamatujeme je vlastně obrovská ochrana, protože bychom to možná psychicky neunesli a navíc se vyhnuli vztahům, které je třeba nějak odžít a pročistit. Často má člověk problém zpracovat některé zážitky ze současného života, natož, aby se konfrontoval ještě se všemi těmi minulými. Ale kdo je připraven vědět a pochopit souvislosti, k tomu se pravda nějakým způsobem dostane. Často i skrze sny přichází uvědomění. Hezký článek, příjemné a obohacující stránky. Děkuji!
Dobrý den, velmi zajímavé přirovnání. Dříve jsem se domníval, že by nás prožitky z minulých životů ovlivňovaly dosti negativně, neboť bychom byli zatíženi i vším, co se nám nepovedlo a v čem jsme chybovali. Nyní si však myslím, že „vymazání“ minulých životů při nové inkarnaci, není správné. Pokud bychom si je pamatovali, či alespoň některé jejich důležité pasáže, pak bychom se mohli poučit z minulých chyb a v současném životě se jich vyvarovat. Navíc, člověk se vlastně celý život učí a získává zkušenosti, které pak v následném životě přijdou v niveč a vše se musíme učit znovu. Je možné, že určité znalosti a zkušenosti aplikujeme v současných životech intuitivně, ale to je pouze teorie.
Vaše stránky jsou moc hezké a zajímavé a teprve se zde rozhlížím. Zdraví Paolos.
Milý Paolosi,
děkuji za vaši úvahu. To, zda si pamatujeme či nepamatujeme své zkušenosti a prožitky z minulých životů je velmi složité téma. Většinou si vybavíme okamžiky, které se přímo dotýkají toho, co ještě nemáme zcela zpracované a v tomto životě na tom máme dále pracovat. Tyto vzpomínky pak bývají velmi neodbytné a my často vůbec netušíme, proč máme právě z něčeho takový strach, či nás to láká k určitým lidem či situacím. Myslím, že v tomto případě může být někdy prospěšné si trochu pomoci a vybavit si onu prvotní příčinu, abychom své obavy či touhy pochopili a dořešili to, co nás nenechá v klidu a my mohli jít dál.
Naše duše si pamatuje vše, naše mysl, která je spojena s tělem a vědomím osoby, toho ale není schopna. Oproti duši je velmi omezená a nedokonalá a je schopna zpracovat pouze malou část událostí.
Z toho tedy vyplývá, že pokud jsme připraveni poznat více, než nám může naše mysl nabídnout, můžeme to udělat skrze spojení s naší duší. Pokud se nám to podaří, získáme přístup k neomezenému vědění. Musíme si ale být jistí, že jsme na to opravdu připraveni a zvládneme to množství vzpomínek a zkušeností zpracovat. Pokud ale k tomu máme odvahu, náš život se zcela změní a my začneme za vším vidět to, co bývá ostatním skryto. A my vstoupíme do nové fáze našeho vývoje – do fáze vědomé bytosti.
Ramana
Ramano, děkuji za obsáhlou odpověď. Pokud vše správně chápu, tak patrně máte na mysli regresní terapii a nebo astrální cestování. Otázkou však je, kolik lidí toto podstoupí, či se dokáže meditací a soustředěním dokonale uvolnit a nahlédnout tak do svých minulých životů, nehledě ani na to, že velké procento lidí vlastně nevěří, že život smrtí nekončí.
Někteří astrální cestovatelé dokonce tvrdí, že nahlédli i do svých budoucích životů. S tímto se nějak nemohu ztotožnit, neboť už to slůvko „budoucích“ představuje něco, co se má teprve stát. A pokud by to byla pravda, tak nyní bychom žili život, který by byl vlastně nahraným filmem s již předem známým dějem. Z hlediska pozemského je to absolutní nesmysl, ale v astrálu prý se vše děje v jeden okamžik.
Chtěl bych se Vás zeptat, co si o tom myslíte a jak pohlížíte na astrální cestování. Zdraví Paolos.
Milý Paolosi,
toto téma je velmi zajímavé, ale zároveň nesmírně náročné na pochopení. Myslím, že porozumět tomu, proč neznáme většinu svých minulých existencí, budeme schopni pouze v okamžiku, kdy se dostaneme tak daleko, že je všechny poznáme…
Většina lidí svou minulost nepozná a asi je to tak v pořádku. Na tomto stupni vývoje možná potřebujeme zakusit konečnost, smrtelnost a beznaděj. A to bychom v případě, že bychom si uvědomovali, čím skutečně jsme, nebyli schopni pochopit.
A myslím, že pokud má někdo možnost do své minulosti nahlédnout, ať už sám, či prostřednictvím někoho jiného, má vždy svůj důvod. Nic se neděje náhodou. Svět duše je dokonalý a to, co máme poznat, vždy přijde v ten správný okamžik a způsobem, který bude nejvhodnější právě pro nás.
Pokud jde o astrální cestování, nemám s ním mnoho zkušeností. Má cesta do minulých existencí vede spíše skrze spojení s naší duší. Ale každý si musíme najít svou cestu. A pokud máte pocit, že máte jít určitým směrem, pak to udělejte. Jistě pro to je pádný důvod, i když ho teď možná nevidíte. A nakonec stejně všichni dojdeme do jediného bodu a vůbec nebude důležité, jak jsme se tam dostali…
Ramana
Ramano, děkuji za odpověď. Pokud tedy vezmu v úvahu určité záporné aspekty, které by poznání minulých životů mohly vyvolat, pak tomu rozumím a chápu. Zdraví Paolos.