Příběh z dávné minulosti, který ovlivnil přítomnost

Život je plný roztodivných příběhů, které by mohly být námětem pro ty nejpodivuhodnější scénáře. Stačí jen odkrýt závoj zapomnění a před naším zrakem se najednou zjeví ten nejfantastičtější děj.

Začtěte se do příběhu z dávné minulosti, který ovlivnil přítomnost…

❂❂❂

„Miluji svůj život. Narodila jsem se, abych pomáhala. Vždy jsem dokázala u druhých vidět nemoc a použít přesný lék, abych nemoc vyléčila. Ostatní můj dar berou jako samozřejmost. V naší vesnici byla vždy osoba, která dostala tento dar a byla pro všechny obyvatele tím, ke komu se obraceli se svými problémy a nemocemi.

Snažila jsem se vyléčit je ještě před tím, než nemoc postihne jejich tělo. Oni my věřili a ochotně užívali lék, který jsem jim dala, i když se nemoc ještě neprojevila. Všichni jsme žili ve vzájemné úctě,  já se starala o jejich zdraví, oni se na oplátku zase starali o to, abych měla vše, co potřebuji.

Když zemřel můj předchůdce, byla jsem ještě velmi mladá. Ale už tehdy jsem věděla vše, co jsem potřebovala. Ostatní mě podporovali a věřili mým radám.

Nyní jsem již dospělá, mám pevné a zdravé tělo a na svůj věk vypadám velmi mladě. Stejně jako všichni moji předchůdci. Díky energii, kterou v sobě nosíme, stárneme mnohem pomaleji než ostatní, a tak se nový nástupce vždy rodí po velmi dlouhé době.

Celá naše vesnice je prosycena zvláštní, magickou energií, kterou mám za úkol udržovat a zušlechťovat. Ostatní to ví a uvědomují si, jak výjimečné je naše vzájemné soužití.

❂❂❂

Uprostřed této šťastné doby, přišel do naší vesnice muž. Říkal, že je posel boží a že nám přináší světlo, které dokáže prozářit naše temné místo. Byl k ostatním velmi vlídný a trpělivě jim vysvětloval, proč právě on je tím, kdo jim ukáže, jak žít, aby mohli poznat boha.

Nechápala jsem jeho slova. Než k nám přišel, žili jsme ve vzájemném souladu a harmonii. Ale on v nás všech pomalu zaséval semínka nedůvěry v druhé a v sebe sama.

Na první pohled se zdálo, že je skromný a jde mu jen o blaho ostatních. Ale já jsem viděla lež, která ho obklopuje. Snažila jsem se druhým ukázat, že jeho cesta není správná. Ale jeho vůle byla stále silnější a všichni mu postupně podléhali.

Časem měl celou vesnici ve své moci. Byla jsem z toho smutná, protože jsem viděla, že světlo jejich bytosti pohasíná. Snažila jsem se dělat svou práci a vyráběla jsem pro ně léky, které měly opět rozzářit jejich bytost. Ale oni již byli zcela pod jeho vlivem a začali mé metody zesměšňovat.

Nejdříve jsem z toho byla smutná. Chtěla jsem jim pomoci a oni mou pomoc odmítali. Pak jsem ale vše pochopila – ten muž je zcela ovládl a vyhovovalo mu, že sami nedokáži být zdraví a mít svůj život ve svých rukou.

Myslím, že nechtěl být zlý. Ale jeho zraněná duše mu nedovolila vidět svět jinak. On věřil tomu, že to, co dělá pro ostatní, je pro jejich dobro.

Viděla jsem, jak moc je nemocný a věděla jsem, že by stačilo, kdyby se dokázal zbavit temných nánosů, které mu zakrývaly vnímání a on tak dokázal vidět skutečnou povahu světa.

Uvědomovala jsem si, že jeho oči jsou tak zaslepené, že by stejně nedokázal přiznat, jak moc se mýlí. A tak, díky jeho slepotě, se postupně zatemňoval i zrak všech ostatních.

Již ve mně neviděli toho, ke komu chodí se svými problémy a bolestmi. Jejich záře postupně tmavla a já viděla, jak se z nich stávají bytosti bez vlastní vůle a radosti. Dříve šťastná vesnice se stala místem živých těl s mrtvými dušemi.

Díky daru, který jsem měla, jsem stále dokázala vidět. Vnímala jsem, jak se z nádherné, zářivé bytosti, kterou dříve každý byl, stává temná bytost, bez vůle žít.

Nedokázala jsem je v tom nechat. Musela jsem jim říct, jak moc se změnili.

Muž, který se mezitím stal vůdčí osobností celé vesnice, považoval mé konání za čin namířený proti blahu všech a začal mne před ostatními očerňovat a přesvědčovat je o tom, jak se jim snažím uškodit.

A ostatní, místo, aby se mne zastali, se přidali na jeho stranu. Jako kdyby byli očarováni mocným kouzlem, zcela zapomněli, jak jsem jim pomáhala a začali mne vytlačovat ze své společnosti.

Věděla jsem, že bych měla odejít, ale nedokázala jsem je v tak těžké chvíli opustit.

A muž, který neustále upevňoval vliv církve, ke které patřil, udělal tu nejstrašnější věc, které byl schopen – aby se mne zbavil a mohl zcela ovládnout životy všech obyvatel vesnice – začal o mne říkat, že jsem čarodějnice.

V té době to nebyla jen urážka. Ti, co získali takovouto nálepku, se stali těmi nejhoršími nepřáteli, které je nutno náležitě potrestat. Nemohla jsem utéct, protože jeho vliv byl již příliš silný. Jeho i můj osud se naplnily…

❂❂❂

Byla jsem upálena na hranici jako čarodějnice. Během mého pomalého a mučivého umírání jsem si konečně dovolila uvědomit skutečnou povahu tohoto muže. Poprvé jsem naplno pocítila nenávist, kterou jsem se předtím snažila nevidět. Díky tomu se mezi mnou a tímto mužem vytvořila pevná vazba, která nás bude spojovat do doby, než bude vše vyrovnáno.

❂❂❂

V současném životě se znovu setkáváme. Dlouho si neuvědomuji, že se již známe. Jsem znovu ženou a on je znovu mužem.

I v tomto životě je vzorem ctnosti, pokory a obětavosti. Já ale jeho činům nevěřím. Stále mám pocit, že není takový, jakým se dělá před ostatními. I když nevidím sebemenší náznak toho, že by neměl být takový, jakým ho vidí ostatní, mám pocit, že vše je jen přetvářka. Velmi mne rozčiluje vše, co dělá, protože vím, že celý svůj život dělal vše tak, aby vypadal dobře před zraky ostatních.

Vím, že to, že s každým vycházel po dobrém a nikomu neodporoval nebylo proto, že by to tak skutečně cítil, ale protože mu příliš záleželo na tom, co si o něm druzí myslí. Chtěl být v jejich očích světcem.

Jeho skutečný život však byl plný potlačované zlosti a odporu proti druhým. Ale jeho skutečnou povahu jsem dokázala vidět jen já.

Dlouhou dobu jsem to nechápala. Všichni mne neustále přesvědčovali, jak je ten muž hodný a jaké mám štěstí, že můžu žít v jeho blízkosti. Ale já jsem ho tak nedokázala vidět.

Nechápala jsem, proč ho nedokáži milovat a obdivovat stejně, jako ostatní. Druzí viděli světce, já viděla pokrytce.

Začal ve mne rašit pocit viny. Připadala jsem si špatná za to, že nedokáži mít ráda někoho tak skvělého a obětavého. Ale můj vnitřní pocit se nedal překřičet.

Časem muž zestárnul a postupně přestával být soběstačný. A já jsem se stala jednou z jeho nejbližších osob, které se o něj musely postarat.

Můj vztek vůči němu vzrůstal s každým požadavkem, který vůči mně měl. Bylo mi jasné, že mu musím pomoci, dělala jsem to ale z povinnosti a ne z úcty či lásky.

A jednoho dne, když můj vztek vůči němu dosáhl hranice, kdy jsem ho ještě dokázala snášet, se to stalo.

Byla jsem sama a prožívala vztek vůči němu, který byl už na hranici snesitelnosti.

Najednou jsem před sebou uviděla obraz sama sebe jako někoho jiného. Byla jsem štíhlá, měla jsem dlouhé černé vlasy a byla jsem léčitelkou v jedné odlehlé středověké vesnici…

Můj pohár trpělivosti přetekl a já si konečně dovolila naplno prožít pocit zrady a nenávisti, které jsem k tomuto muži cítila tak dlouhou dobu.

Konečně mi bylo dovoleno si uvědomit, proč jsem ho nedokázala milovat a ctít. Pochopila jsem, že mé pocity vůči němu byly po celou dobu v naprostém pořádku.

Nevím, zda mu dokáži odpustit za to, co mi kdysi udělal. Vím, že jednou to udělám. Ale teď je na to ještě příliš brzy, ještě nejsem připravená. Ale ani on ještě není připravený, aby změnil své chování a začal se k ostatním chovat tak, jak opravdu cítí.

Můj vztah k němu se  zatím sice nezměnil, ale díky tomu, že vím, co jsem spolu prožili, již necítím provinění za to, že ho nedokáži milovat.

A to, že si zase mohu vážit sama sebe je pro mne velkým darem.

❂❂❂

Přeji tomuto muži, aby co nejdříve prohlédl skrze opar, který zastírá skutečnou povahu jeho světa. Přeji mu mír a lásku. Vím, že přijde doba, kdy se budeme muset se vším, co je mezi námi, vypořádat a doufám, že mu konečně budu schopna odpustit a že se pouta, která nás po staletí spojovala, konečně uvolní a my oba budeme konečně svobodní.