Nevím, jak vám, ale mně připadá, že někdy se staří lidé chovají velmi zvláštně, jakoby ani nebyli z našeho světa.
Můžeme to přičíst nemoci a chátrajícímu organismu, ale mám pocit, že ta zásadní část jejich změněného chování má zcela jinou příčinu.
V životě jsem poznala několik lidí, kteří dospěli až k úctyhodnému věku. Je to zvláštní, ale všichni, které jsem znala, se na sklonku života začali chovat podobně.
Jakoby všichni procházeli nějakým podobným procesem, díky němuž se postupně začala vytrácela jejich osobnost, kterou měli po celý svůj dosavadní život. Postupně se stávali více egoističtí. Začali se chovat tak, jako by byli středobodem vesmíru. Tvrdě si vyžadovali pozornost druhých a když náhodou nebylo hned po jejich, buď se rozčílili, nebo se dokonce rozplakali.
Mám pocit, jakoby se čas obrátil zpět a oni se znovu stávali malými dětmi.
Právě procházím obdobím, kdy denně přicházím do kontaktu s člověkem, který se před očima takto mění. Musím říci, že splňuje vše, co bylo popsáno.
Nějakou dobu mi dělalo problémy zpracovat jeho reakce a chování. Občas jsem ztratila trpělivost a trvalo mi dlouho, než se mi znovu podařilo získat zpět svůj klid.
A před několika dny mi to najednou došlo – s lidmi, kteří se začnou projevovat tímto způsobem, se děje velmi zásadní věc.
Jejich osobnost se pomalu rozpouští a oni přestávají být tím, kým byli po celý svůj život. Před očima se nám ztrácí osoba, kterou jsme znali. Najednou s námi žije někdo úplně cizí.
Když se duše připravuje na opuštění těla, které do této doby obývala, dělá to většinou pozvolna. A tak si někdy můžeme povšimnout, že i když tělo stále existuje, osoba, která v něm sídlila, tam už vlastně není. Zůstal jen její stín, který je ještě schopen dožít v dosluhujícím těle.
Je zajímavé si tedy položit otázku, kdy v tomto hmotném světě skutečně zemřeme? Pokud se přikloníme k materialistickému výkladu, je odpověď snadná.
Ale co když víme, že smrtí těla naše existence nekončí? Že se jen vědomí, které dosud obývalo tělo, přesune jinam? A protože vědomí většinou opouští tělo postupně, tak kdy tedy v tomto světě opravdu zemřeme?
Už jsem v jiném komentáři upozornil na tónovou škálu. A po té tónové škále osoba klesá v případě, že se blíží fyzická smrt. Podívejte se pozorně na přiložený obrázek. Podle emoce je možné okamžitě rozpoznat na jaké úrovní se osoba nachází. Ale to neznamená, že se propadá až ke smrti konstantní rychlosti. Třeba moje babička se dlouho tzn. několik let držela na lítosti a plakala při každé události, která se jí nějak dotkla. Spíše to vypadá tak, že někdo postupně spadne na nějakou hladinu, ale už se na tu vyšší nedokáže dostat.