V našem životě jsou okamžiky, kdy cítíme, že již nedokážeme žít tak, jako dosud. Náš zaběhlý způsob života nás začne dusit a my se cítíme stále hůř. Napadá nás otázka, proč jsme si dříve neuvědomovali, jak zoufalý a prázdný je náš život? Jak jsme se vůbec někdy mohli cítit šťastní?
To je v naprostém pořádku. Náš život je složen z mnoha etap, z nichž v každé máme prožít a naučit se jiným pohledům na svět. A když jedna etapa dospěje ke konci, začneme se cítit nesví a začneme toužit po něčem, co nás předtím třeba vůbec nezajímalo.
To, že nastal čas pro další část života se nám ohlašuje různými způsoby a jen my víme, že nastala doba, kdy již nedokážeme být stejní jako dřív.
Nabízím vám možnost nahlédnout do příběhu jedné ženy, která se s tímto okamžikem byla nucena vypořádat:
„Až do této chvíle jsi žila ve snu, který jsi nedokázala ovládat. Bylo to jako bys sledovala již natočený film, ve kterém bys hrála hlavní roli. A i když sis přála děj změnit, nebylo to možné, protože děj určoval někdo jiný a neptal se tě na tvůj názor. Naučila ses s tím žít a smířila ses s tím, že svůj život nemůžeš řídit. Proplouvala jsi bouří, kterou jsi nedokázala utišit.
Nyní se probouzíš. K tomu, aby ses ze svého snu dokázala plně probudit, je zapotřebí projít něčím, co bude pro tvou mysl tak silné, že ona sama již nebude chtít prožívat takové utrpení a uvolní místo tvé duši.
Když se rodí duše, bývá to velmi těžké. Musíš projít skrz bolest a smutek tohoto světa. Nejhorší na tom je, že nevidíš na konec a cíl své cesty. Nevidíš proto, aby tvé utrpení bylo opravdové. Jen tak dokážeš učinit rozhodnutí, které tě přes toto těžké období přenese.
Tvá mysl musí být rozmetána na kousky.
Jedině tak se může odkrýt jasná záře tvé duše.
V okamžiku, kdy si uvědomíš, že již nemůže být hůře, když jsi ochotná vzdát se úplně všeho, tvá mysl se rozpustí a ty začneš vnímat svůj svět skrze duši, která tu byla vždy, ale tys ji nedokázala zahlédnout, neboť jsi byla obklopena oparem mysli, který ti zkresloval pohled na svět.
Abys mohla zahlédnout svou duši, musíš být ochotna vzdát se všeho, co tvoří tvůj svět. Uvědom si, že svět, který ti ukazuje tvá mysl nikdy nebyl a nebude skutečný. To mysl dělá vše pro to, aby tě přesvědčila, že pokud se vzdáš i nepatrné části svého života, bude to znamenat tvůj konec. A má v jistém pohledu pravdu, protože opravdu může zemřít část tebe, která je již pro tvou duši zbytečná. A právě toho se mysl tolik bojí.
Musíš si ale uvědomit, že když něco z tvého života odejde, je to proto, aby se uvolnilo místo pro něco nového. Pokud tedy chceš svůj život změnit, protože cítíš, že v něm již nejsi šťastná, musíš udělat první krok, sebrat odvahu a nebát se zbavit se toho, co ti nedovolí vzlétnout.“
Nááádhera, konečně to někdo chápe. Jen tak dál.