Víte, co mají společného všechny bytosti, žijící v našem světě?
Všichni, kteří se rozhodli vytvořit si tělo na planetě Zemi sem přišli s jedním konkrétním cílem – pochopit bolest, utrpení a strach.
Díky hmotě, která nás zde všude obklopuje, můžeme denně zakoušet tyto pocity a je nám umožněno plně procítit, jaké to je být bezmocný, slabý, zranitelný, konečný.
Každá bytost, která se rozhodla zde žít, si proto zaslouží velký obdiv.
Ne všechny duše mají takovou odvahu, aby snesly utrpení, kterým zde musíme někdy procházet.
Na druhou stranu je zde ale výjimečná příležitost velmi rychle dozrát a stát se dokonalou bytostí.
Ti, kteří se rozhodnou zde prožít část své nekonečné existence, se zde ocitnou v situaci, která nemá v jiných světech obdoby.
Z nekonečné, zářivé a šťastné bytosti se díky hmotě stane smrtelná bytost, uvědomující si bolest a strach.
Díky hmotnému tělu zde ztratíme spojení s naší skutečnou podstatou. Zcela zapomeneme, kým ve skutečnosti jsme a žijeme v přesvědčení, že jsme pouze tělem, které postupně chátrá a spěje ke svému konci.
Ale co se stane potom, až tělo doslouží?
Celý život se snažíme najít na tuto otázku odpověď. Podvědomě tušíme, že kdybychom ji našli, náš život by byl úplně jiný.
Někde v hloubi své bytosti víme, že klíč k našemu štěstí objevíme v okamžiku, kdy nalezneme odpověď právě na tuto otázku.
Ale jak zjistit, co je po smrti našeho těla, když nyní žijeme v přesvědčení, že podstata naší bytosti je na tomto těle závislá?
Abychom dokázali nahlédnout za hranice našeho těla, musíme znovu objevit, kdo skutečně jsme.
A k tomu musíme udělat jednu zásadní věc – musíme se zříci toho, co dosud omezovalo spojení s naší skutečnou podstatou.
Je ale velmi těžké, opustit jistotu našeho života a začít hledat něco, o čem vlastně ani nevíme, zda skutečně existuje.
Proto většina lidí zůstává raději v jistotě svého těla a dobrovolně s ním prožívá všechny jeho projevy bolesti a rozkladu. Tito lidé prožijí celý život ve strachu, neboť každá, i nepatrná bolest, jim připomíná konečnost jejich života.
✷ ✷ ✷
A pak jsou tu ti, kteří v sobě našli odvahu svazující svět svého těla opustit a vydat se na cestu hledání něčeho, co možná vůbec neexistuje.
Rozhodnout se pro tuto cestu znamená opustit vše, co pro nás dosud bylo jistotou.
V okamžiku, kdy se pro tuto cestu rozhodneme, se náš dosavadní život začne hroutit. Ztrácíme přátele, rodinu, zázemí, jistoty.
Náš život se postupně zcela změní a my zjistíme, že už vlastně nikam nepatříme.
Už nejsme ve světě svého těla, ale ještě nejsme tam, kam jsme se rozhodli dojít.
Jsme poutníci bez domova.
Ztraceni mezi dvěma světy.
Cítíme se velmi osamocení, protože ti, kteří nás dříve doprovázeli naším životem, nás opustili. Možná, že stále žijí vedle nás, ale naše cesty se rozdělily a ti, kteří nám dříve byli blízcí, jsou pro nás najednou zcela cizí.
A my nemáme nikoho, o koho bychom se mohli opřít.
Zůstali jsme zcela sami!
Tato fáze je jedním z nejtěžších období života na Zemi.
Abychom totiž mohli dojít tam, kam cítíme, že patříme, musíme nejdříve opustit místo, kde jsme dosud žili.
A v okamžiku, kdy se zbavíme pochybností, zda bylo naše rozhodnutí správné, se stane jedna zvláštní věc – začneme si naši samotu užívat.
Začneme se cítit lehčeji a svobodněji. Náš život je prosycen radostí. Strach nás postupně opouští.
A my najednou víme, že ať půjde náš život jakýmkoli směrem, vždy to bude v souladu s cílem naší cesty.
A právě v okamžiku naší největší opuštěnosti začneme na své cestě potkávat bytosti, které jdou stejným směrem.
A my už nebudeme sami. Našli jsme totiž svůj nový domov!
A já se moc těším na okamžik, až se zde spolu všichni znovu setkáme…
❃
Články o nástrahách, se kterými se na své duchovní cestě můžeme setkat:
Nástrahy na duchovní cestě 1 – Máte dost odvahy?
Nástrahy na duchovní cestě 2 – Jsme opravdu připraveni?
Nástrahy na duchovní cestě 3 – Omezení světa hmoty
Nástrahy na duchovní cestě 4 – Cesta do neznáma
Ahoj,
môžem potvrdiť aj ja, že od detstva som sa cítila sama, obklopená ľuďmi, ktorí ma nechápali.Cítila som sa ako mimozemšťan na planéte Zem. Diali sa mi zlé veci v škole, v zamestnaní. Nechápala som, prečo. Bola som vždy ku každému milá, ale bola som
outsider, nevedela som sa zaradiť. Útechou mi boli knihy a zvieratá. A tie mi pomohli nájsť samú seba. Uvedomovala som si, že môžem byť rada sama.
Po dvoch operáciách som bola na rozhraní života a smrti a môžem potvrdiť, že je tam krásne, svetlo a mala som pocit lásky a bezpečia.Odvtedy sa môj život zmenil. Vnímam iné energie, viem, že smrťou sa nič nekončí. Cítim až fyzickú bolesť, keď ľudia zle zaobchádzajú so zvieratami, stromami a celkovo s prírodou.
Viera
Tohle mohu z vlastní zkušenosti zcela potvrdit. Až na to, že takový pocit, že nikam nepatřím a jsem sama, mám snad odkdy si pamatuju /dětství/. Byli velice těžká období, než jsem došla do fáze, že jsem si začla tu svou ´´jinakost´´ – a osamělost užívat! Tak vedu život posledních asi 27 let. Samota je pro mně v tomto životě ten nejúžasnější učitel, zatím jsem nepotkala člověka, který by mně dal víc. Možná ještě přijde /přijdou/, ale už tím můj pocit úžasu z existence nepodmiňuju. Teď už žádnou povýšenost necítím vůči lidem, co utíkají sami před sebou a vyhýbají se samotě útěkem do nekvalitních vztahů, společnosti, závislostí a mnoha dalších činitelů odreagování /od sebe/. Už to jen /snad´´moudře´´/ pozoruju a rozumím tomu. Všechny mé procesy mi umožnili cítit jistou úctu a lásku sama k sobě – i jako k člověku, i jako k božské bytosti uvnitř těla. Nejsem asi ještě zcela ´´osvícená´´, ale už dlouho se cítím hodně celistvá. A těší mně, že je pořád toho spousta, co můžu zlepšovat, zakoušet, pochopit, nově vnímat….Jedno jsem nechápala ale nikdy, v žádné své fázy – jak se tady může vůbec někdo nudit??….:-))
Krásně popsán stav, ke kterému všichni směřujeme. Děkuji.