Často jsme tak silně spojeni s tímto světem, že odmítáme odejít, když nadejde čas.
Většinou již dlouho dopředu tušíme, že se blíží doba naší smrti. Máme z toho ale velký strach, protože za celý svůj život jsme poznali jen hmotu tohoto světa a nevíme, co se s námi během smrti stane.
Pokud si nedokážeme vzpomenout, kým opravdu jsme, je někdy nutné, abychom nahlédli ještě před tím, než odejdeme, na druhý břeh a poznali, že smrtí naše existence nekončí.
Často se to stane během spánku, kdy se duše může více projevit a my jsme po probuzení najednou smířeni s tím, co se musí stát.
Velmi často k tomu dojde na nevědomé úrovni, kdy nevíme co se vlastně změnilo, ale strach z neznáma najednou zmizí.
Někdy se to děje formou vhledu. Můžeme před sebou uvidět svůj odchod a pochopíme, že vlastně jen přechází jinam, a že naší duše se to nijak nedotkne.
Ve zvlášť obtížných situacích, kdy mysl odmítá vpustit i ten nejslabší paprsek duše do svého vědomí a strach ze smrti by neumožnil přirozeně opustit tělo, dojde ke smrti „nanečisto“, kdy se můžeme dostat až na samý okraj mezi životem a smrtí.
Během této zkušenosti můžeme zahlédnout světlo své duše a často se setkáme i s těmi, kteří již tuto hranici překročili.
Po návratu do tohoto života se smrti najednou neobáváme, protože jsme pochopili, že smrt není konec, ale jen začátek nové formy života.
Stále sice ještě cítíme určitý strach, ale ten je spojený s bolestí při umírání těla.
Strach z této bolesti je zcela přirozený – vždyť strach o život patří k nejsilnějším instinktům.
Míra bolesti při umírání často závisí na tom, jak silně je mysl připoutána k jejímu současnému tělu.
Pokud jsme již připraveni a smířeni s odchodem z tohoto světa, pak naši duši k fyzickému tělu téměř nic nepoutá a odchod může být velmi snadný.
Duše prostě opustí tělo stejně jako se to děje každý den při usínání. Vazby poutající ji k tělu jsou přerušeny a tělo zcela bezbolestně zemře.
Pokud ale ještě nejsme připraveni odejít a bojujeme s nevyhnutelným osudem, přijde bolest, aby nám pomohla se od těla odpoutat.
Síla a délka této bolesti závisí na míře neochoty mysli podstoupit tento nevyhnutelný proces.
Někdy musí být bolest tak silná, že si přejeme zemřít a smrt je pak pro nás vysvobozením.
Strach ze smrti je jeden z nejsilnějších strachů našeho života. Přestat se obávat smrti je proto jedna z nejdůležitějších věcí, kterou bychom se měli naučit.
Smrt je totiž to jediné, čemu se nikdo nedokáže vyhnout.
A když se nám podaří vyrovnat se se svou smrtí, náš život přestane být zakalen strachem, obavami a nejistotou. Naše dny jsou místo toho naplněny radostí, štěstím a láskou.
A jak prožijeme svůj život, tak budeme i umírat.
❊❊❊
Pokud máte pocit, že byste se se smrtí potřebovali vyrovnat a blíže poznat její procesy, doporučuji přečíst si knihu TIBETSKÁ KNIHA O ŽIVOTĚ A SMRTI.
Tato kniha pro mne byla v době, kdy jsem se musela vyrovnat se smrtí blízké osoby, velkou oporou a nasměrovala mne na cestu smíření a pochopení tajemství smrti.
