Hádka je považována za něco špatného. Pokud se s někým hádáme, znamená to, že nedokážeme mít pod kontrolou své emoce – zkrátka že jsme nedokonalí. Ale je to opravdu tak?
Hádka je totiž něco zcela přirozeného. Když se střetnou dvě energie, které jsou protichůdné, dojde k výboji, který vše pročistí a nastolí opět rovnováhu. Příroda se hádá neustále. Blesk je nejviditelnějším projevem vybití dvou protikladných sil – země a nebe, které touží po spojení a uklidnění.
Nejhorší, co může nastat je, že se tyto dvě síly k sobě dostatečně nepřiblíží a nedojde k jejich vybití. Pak jejich síla narůstá, až dojde k jejich sebezničení. To se ale v přírodě nestává.
Tato situace ale nastane, pokud do ní někdo zasahuje a nenechá tyto síly, aby se přirozeně střetly. A člověk je v tom velmi dobrý – nedovolí vodě, aby tekla svou cestou a občas se vylila z břehů, nedovolí psovi, aby štěkal, když má strach. A už vůbec je nepřípustné, aby se někdo, kdo cítí silné napětí, vykřičel. Rovnováha nastane i tak, neboť není možné, aby dlouhodobě převládala jedna síla na úkor druhé. Nastane ale později a za mnohem horších podmínek.
Pokud v sobě dlouho hromadíme energii, která nemá v těle místo, musí se tělo proti ní chránit. Aby tato energie nezničila svou destruktivní povahou důležité části těla, vytvoří si tělo místa, kam se snaží tuto energii uvěznit. Nejčastěji k tomu použije tukovou tkáň, ale někdy potřebuje něco mnohem silnějšího. Tato destruktivní nevybitá energie je přitahována k té části těla, která už je oslabená.
A tělo ve své moudrosti ví, že kdyby se před touto energií nebránilo, mohla by být tato již oslabená část postupně zničena. Vytvoří proto zcela novou tkáň, která se velmi podobá té oslabené a přenechá ji destruktivní energii.
Tím zachrání svou existenci.
To je ale jen dočasné řešení, které dává člověku čas, aby tuto energii vybil. Pokud ale není vybita a stále narůstá, je tělo nuceno vytvářet další a další místa pro odklonění této energie. A pokud člověk nevyužije onen darovaný čas a nepomůže tělu, nakonec se tělo natolik vyčerpá, že již není schopno dále fungovat.
Když už víme, kam může tato nerovnováha vést, jak můžeme zajistit, abychom se tomuto nebezpečnému stavu vyhnuli?
V celém vesmíru platí zákon rovnováhy, který nelze nijak obejít. Je proto lepší, když se dvě protikladné síly střetnou a vybijí hned na počátku. Je ale zřejmé, že pokud se chce vybít pouze jedna strana a druhá se tomu vyhýbá, rovnováha a uvolnění se nastolí jen velmi těžko.
Co tedy dělat, když máme potřebu se napětí zbavit a druhý to odmítá?
Mohli bychom použít ke svému vybití zástupný objekt. Tak se nám sice může ulevit, ale druhá strana bude svou nevybitou sílu hromadit a je pravděpodobné, že ji znovu obrátí vůči nám.
Pokud tedy nemáme možnost vybít svou destruktivní sílu přirozeně, je možné využít ještě jednoho způsobu.
Můžeme se pokusit spojit se přímo s duší toho druhého.
Pokud budeme vzniklý problém řešit v oblasti svých duší, namísto své mysli a rozumu, je vyřešení problému možné, neboť každá duše, nezastřena rozumem, přirozeně touží po harmonii a bude ochotně spolupracovat.
Když se tedy setkáme na úrovni duší a pokusíme se nastolit mezi nimi rovnováhu, můžeme cítit, jak nám z „duše spadl obrovský balvan“ a až se s tím druhým příště setkáme, bude pravděpodobně náš vzájemný vztah mnohem vřelejší.
