Mnohokrát v životě se mi stalo, že jsem měla pocit, že vše je úplně špatně a už nikdy to nebude lepší.
Období temnoty je někdy neoddělitelným průvodcem v životě každého z nás.
Když jím právě procházíme, není nic, co by nás dokázalo rozveselit, nadchnout či vzbudit naši pozornost.
Chceme jenom přežít. A někdy ani to ne.
V těchto temných chvílích se někdy zamýšlíme, jaké by to bylo, kdyby vše skončilo? Hrajeme si s představou vlastní smrti a vůbec nám to nepřijde divné, ani strašné.
Právě v těchto chvílích se naše mysl dokáže odpoutat od té nejsilnější připoutanosti, kterou v tomto životě máme – od lpění na životě.
Pud sebezáchovy nás nutí dělat vše pro to, abychom zůstali v našem hmotném těle a v tomto světě.
Je jasné, že pud sebezáchovy je něco, co je pro život zde velmi důležité.
Kdybychom ho totiž neměli, těžko by nás něco mohlo přinutit, abychom v tomto komplikovaném světě vůbec zůstali.
A právě v těch vzácných okamžicích, kdy díky utrpění pud sebezáchovy zeslábne, máme jedinečnou příležitost nahlédnout za oponu tohoto světa.
Může se to zdát zvláštní, ale má zkušenost je taková, že když se ocitnu v situaci, která je pro mne velmi vyčerpávající a náročná, má mysl se stáhne do pozadí a já se najednou začnu cítit jinak.
Cítím lehkost a naději.
Najednou jsem, navzdory situaci, ve které se nacházím, šťastná.
Je to díky tomu, že v náročných situacích můžeme mnohem snadněji nahlédnout i do jiných světů a můžeme si tak uvědomit, že tento svět není jediným místem, ve kterém žijeme.
Podle mne není správný názor, že když se cítíme špatně, musíme se s tímto pocitem co nejdříve vypořádat a zbavit se ho.
Když někdo upadne do pocitu smutku či beznaděje, ostatní se k němu chovají, jako by byl nemocný. A nemoci je třeba se co nejdříve zbavit. Ale je to skutečně správný postup?
Co kdyby nám stavy hlubokého smutku, zklamání, či beznaděje naopak pomáhaly?
Co když těmito stavy potřebujeme občas projít, abychom se mohli stát dokonalejšími, moudřejšími či šťastnějšími?
