Většina lidí na tomto světě není schopna žít v souladu a harmonii s druhými. Neustále se snaží na ostatních najít chyby, na základě kterých je mohou považovat za horší, než jsou oni sami.
Na světě tak neexistuje jediný člověk, který by nebyl očerňován druhými. Ať se snažíme sebevíc, nikdy nemůžeme být v očích těch druhých dokonalejšími, než jsou oni sami.
Lidská bytost má totiž jednu pozoruhodnou vlastnost – chce být lepší, než všichni ostatní.
A tak, ať se srovnáváme s jakkoli dokonalým člověkem, vždy se nám na něm podaří najít něco, za co si zaslouží být svržen ze svého trůnu a stát se tak jedním z těch, které jsme se sebou porovnali a jako vždy jsme nad nimi zvítězili.
A i když na světě nenajdeme člověka dokonalejšího, než jsme my sami, stále se cítíme ohroženi, a díky tomu jsme nuceni neustále pátrat, zda si náhodou někdo, kdo by nás mohl převyšovat, nezaslouží být ukázán ve skutečném světle.
Touha nestále se srovnávat s ostatními a snižovat jejich kvality, je důležitým ukazatelem toho, co si o sobě myslíme my sami.
Pokud máme pocit, že nejsme dost dobří, přirozeně se snažíme tento nepříjemný stav vyřešit. A tím nejjednodušším řešením je přesvědčit sebe sama, že druzí jsou vlastně mnohem horší než my.
Naopak ti, kteří dokáží ocenit své kvality a váží si sami sebe (a vůbec se nemusí jednat o něco, co je v této společnosti považováno za známku úspěchu), nemají žádnou potřebu druhé pomlouvat či ponižovat, aby se sami cítili lépe. Naopak dokáží vidět u druhých jejich přednosti a nebojí se to ostatním říci.
A nebyl by náš život snazší, kdybychom se konečně dokázali přestat srovnávat s ostatními a spíše se soustředili na to, abychom byli dokonalejší my sami?
