Určitě jste se již setkali s myšlenkou, že náš svět není jediný, ale že existuje množství dalších nejrůznějších světů. To, že tyto světy většinou nejsme schopni vnímat ještě nemusí znamenat, že neexistují. Důvod, proč tyto světy nevnímáme je jednoduchý – bytost vytvořená naší duší byla stvořena, aby z určitého důvodu vnímala vždy pouze jediný svět. To ale neznamená, že bychom nemohli nahlédnout i do jiných světů. Musí k tomu ale být splněny určité specifické podmínky – musíme se dokázat odpoutat od našeho světa a musíme věřit, že existují i další světy.
To je pro většinu bytostí nemožné. Ale existují okamžiky, kdy těchto podmínek dosáhneme. Jednou z nich je doba, kdy naše tělo přejde do stavu spánku. V tomto období ztrácíme kontakt s naším světem a protože naše mysl je zvyklá na neustálé podněty a ty najednou zmizí, nijak nás nepřekvapí, když se ocitneme v jiném světě a prožíváme jiný život.
Nedávno se mi zdál velmi neobvyklý sen, který ve mně zanechal velmi silný otisk, protože se mi při něm poodhalilo tajemství našich snů.
Byla jsem s mou malou dcerou na výletě s velkou skupinou lidí. Všichni jsme byli na túře, která vedla divokou přírodou. Postupně se terén stával stále obtížnější a nakonec zůstala jen úzká vyšlapaná pěšina, po které jsme museli jít jeden za druhým. Všimla jsem si, že mou holčičku něco zdrželo, ale protože s ní byli i další lidé, věděla jsem, že je o ni postaráno a pokračovala jsem v cestě sama. Cesta byla stále náročnější a nakonec jsme se museli prodírat křovím, ve kterém byl jen úzký nízký tunel a my jsme museli lézt po kolenou. Když se přede mnou objevil asi půl metru vysoký betonový průlez, nepřišlo mi to divné, protože ostatní přede mnou jím už prolezli. Lehla jsem si tedy na zem a prolezla jím také.
Když jsem se proplížila na druhou stranu, hned jsem si uvědomila, že jsem se ocitla jsem v jiném světě – byl to dvůr starého statku, kolem něj stály budovy a v ohradě stáli velikánští tažní koně. Všichni z mé skupiny posedávali v blízkosti místa, kudy jsme sem prolezli a já viděla, že k nám přibylo ještě několik dalších lidí. Pak k nám přišel cizí muž a řekl nám, že průchod se uzavřel a my tudíž už nemůžeme zpátky. A když jsem pohlédla na místo, kudy jsme se sem dostali, byla zde opravdu pouze travnatá mez. Muž nám řekl, že teď mu budeme všichni sloužit a začal rozdělovat úkoly.
Já jsem však tuto situaci nepovažovala za nebezpečnou, protože jsem věděla, že jsem přišla z jiného světa a že se tam mohu kdykoli zase vrátit. Rozhlédla jsem se po ostatních a s hrůzou jsem zjistila, že proti mně stojí skupinka dětí, ve které je i má holčička. Protože jsem po celou dobu stála u průlezu, byla jsem si jistá, že skrz něj prolézt nemohla. Nechápala jsem, jak se zde mohla ocitnout.
Pak přišla cizí žena a děti odvedla. Začala jsem propadat panice. Uvědomovala jsem si, že v tomto světě nesmím zůstat, ale také, že zde nemohu nechat mou holčičku, kterou odvedli neznámo kam a já se k ní nedokážu dostat. Prožívala jsem tak silnou beznaděj, že má mysl doslova vyskočila z této reality a já se probudila.
Nebyla jsem schopná se pohnout a něco mě nutilo neustále myslet na to, co se vlastně stalo. Později během dne jsem to pomalu začínala chápat.
Má mysl se po usnutí těla probudila do jiné reality, ze které se přesunula ještě do další a plně si je obě uvědomovala. Události, odehrávající se v oné poslední realitě, ve mně vyvolaly tak silný pocit beznaděje, že jsem si ji uvědomovala ještě velmi dlouho po probuzení.
Zajímavé bylo, že když jsem byla v té nejhorší realitě, plně jsem si uvědomovala, že z ní mohu kdykoli odejít do předchozí reality. Pak se ale objevila má milovaná holčička a já jsem najednou nedokázala odejít i když jsem věděla, že má skutečná holčička zůstala v tom předchozím světě a když odejdu, setkám se s ní znovu na místě, odkud vlastně vůbec neodešla.
Prošla jsem zážitkem, během kterého mi bylo ukázáno, že existence dalších světů není jen v naší fantazii a že tyto světy skutečně existují zároveň s tím naším. Pochopila jsem, že za určitých podmínek mezi nimi lze přestupovat a občas dokonce můžeme prožít i existenci ve více světech naráz.
Má mysl byla však z tohoto zážitku tak vyvedena z míry, že přinutila tělo, aby se probudilo a ukončilo tím mé vnímání dvou světů současně. Díky tomuto prožitku jsem pochopila, jaký mechanismus brání mysli přeskakovat mezi různými světy – je to silné připoutání k dané realitě, které nás nutí v ní dlouhodobě pobývat a neodvážit se ji opustit. Proto je pro nás velký dar, když je nám umožněno díky nepozornosti naší mysli prožít alespoň kratičký okamžik, kdy pocítíme, že náš svět není jedinou skutečností, ve které můžeme pobývat, ale že jsou před námi otevřeny netušené možnosti, jak prožít svůj život.
