Uvažovali jste někdy nad tím, proč vlastně máme fyzické tělo?
Pokud totiž věříme v existenci duše, tak je nám jasné, že tělo k životu zas tak úplně nepotřebujeme.
Tělo se neustále mění, postupně chátrá, vyžaduje neustálou péči a mnohdy nás i dost omezuje.
A v okamžiku, kdy se necháme chytit do pasti tohoto světa, nás může péče a starost o naše tělo tak pohltit, že nám zabere veškerý náš čas.
A když nemáme čas zabývat se něčím jiným než naším tělem, začneme toto tělo často považovat za jedinou možnost naší existence.
Spousta lidí se se svým tělem tak sžije, že ho dokonce považuje za jedinou část své bytosti.
Ale nemůžeme se divit, že člověk začal přikládat svému tělu takovou důležitost.
Vždyť představu těla, jakožto jediné možnosti naší existence, razí i náš hlavní představitel veškerého nám dostupného poznání – věda.
Podle vědecké teorie je podstata naší existence vlastně velmi jednoduchá:
Kdo jsem? – Jsem tělo.
Kde sídlí mé vědomí? – V mozku (tedy v těle).
Není tu žádný prostor pro pochybnosti.
No, nevěřte něčemu tak logickému a jednoduchému!
Pokud tedy podle této představy onemocní tělo, pak máme velký problém.
Najednou je ohrožena samá podstata naší existence!
Nemůžeme se pak divit, jak velký strach prožíváme, když začne tělo projevovat známky jakékoli nerovnováhy, nemoci či chátrání.
Pro toho, kdo věří, že je jeho existence závislá pouze na existenci jeho těla, se stává nemoc tou nejhorší noční můrou.
Pokud je tělo v pořádku, ani si ho nevšimneme a žijeme svůj normální život.
Když se ale s tělem začne dít cokoli neobvyklého, velmi nás to vyděsí.
Strach o tělo je totiž jeden z nejsilnějších strachů, které vůbec můžeme zažít.
Když se bojíme o své tělo, prožíváme strach ze smrti. A protože jsme přesvědčeni o tom, že po smrti těla přestaneme existovat, prožíváme ten nejsilnější strach, který lze vůbec zakusit.
A uvědomte si, že tento strach prožíváme vždy, když naše tělo nefunguje tak, jak bychom od něj očekávali.
Tento strach je v nás tak silně zakořeněný, že ho dokáže vyvolat každá nepatrná bolest či změna těla.
A protože někteří jedinci zažívají takovýto strach velmi často, klidně i mnohokrát za den, prožijí během svého života tolik strachu o život, že jsou už tak vyčerpaní a zlomení, že jim nezbývá čas ani energie věnovat se mnohem podstatnějším věcem, kvůli kterým na tento svět vlastně přišli.
Ale proč to všechno, jako moudré, nesmrtelné duše, vlastně podstupujeme?
Proč jsme se rozhodli zapomenout na to, kým skutečně jsme?
Něco mi říká, že náš svět vznikl právě pro to, abychom v něm mohli zakoušet pocity pomíjivosti a rozkladu v té nejsurovější podobě.
No řekněte, jak nejpřirozeněji byste se jako nesmrtelná bytost, seznámili s pocitem strachu z konce své existence?
Co třeba zapomenout, kdo skutečně jsem a uvěřit ve svou smrtelnost?
Myslím, že toto je geniální způsob!
Zbývá ještě poslední otázka – je možné nad tímto strachem nějak zvítězit?
Odpověď už asi znáte.
Jediným řešením je ponořit se do svého nitra a objevit, kdo skutečně jsme.
A pokud nalezneme správnou odpověď, strach ze smrti z našeho života zmizí už navždy.
Jenže ta odpověď kým jsem je opravdu ošklivá. Každý z nás je současně duchem a tělem (prezentovaným vědomím ega). Pokud si uvědomíte, že jste tělem máte půlku pravdy. Pokud si uvědomíte, že jste duchem bohužel máte zase jen polovinu pravdy. Obě vědomí je nutné spojit principem lásky a s tím musí začít vědomí ducha. Pro vědomí ega je duch nedostupný dokud se v tomto nezačne angažovat. Pokud se vědomí ducha chová jako pyšný princ tak princeznu nikdy neosvobodí. Strach ze smrti může zmizet jen tehdy pokud jsou dvě složky spojeny láskou v jedno. A to je dost obtížné. A i tak může být jednotná bytost znovu rozpolcena. Není to… Číst vice »