Strach je velmi mocný pocit. Mít strach znamená pochybovat o své moci. Často nás strach doslova ubíjí a my se propadáme stále hlouběji do pocitu beznaděje. Beznaděj je ta nejhorší forma strachu. Cítíme, že už není cesty zpět. Je jen cesta do stále větší bezmoci a my se tomu poddáváme – co jiného také můžeme dělat?
Stačí docela malý pocit nejistoty a naše mysl nás neustálým přemítáním o ní nakonec může dovést až na samý pokraj duševního zhroucení.
Představme si třeba, že se jednoho dne probudíme a cítíme v určité části těla novou, neznámou bolest. A protože nemáme ponětí, jakou má tato bolest příčinu, naše mysl nám hned nabídne jasné vysvětlení – je to velmi vážné a jde nám o život. To je správné zhodnocení situace, protože bolest nás upozorňuje, že něco je špatně a měli bychom udělat něco, co naše tělo opět uvede do stavu zdraví.
A protože známe případy lidí, kteří také trpěli bolestí a později zjistili, že jsou velmi vážně nemocní a někteří z nich dokonce zemřeli, pocítíme velmi silný strach a bezmoc a naše mysl nám na základě těchto pocitů nabídne velmi jasný sled událostí, které budou následovat. A téměř stoprocentně to bude ten nejhorší možný scénář, který si je schopna vymyslet. A my, protože věříme své mysli, jsme vyděšeni k smrti.
Pak, po počátečním šoku, se přinutíme použít nás rozum a snažíme se představit si i jiné možnosti blízké budoucnosti. Vytvoříme si několik variant pokračování našeho života a při tom často zjistíme, že varianta s dobrým koncem je pro nás mnohem hůře uvěřitelná než možnost toho nejhoršího, co jsme schopni vymyslet.
Snažíme se přinutit se myslet pozitivně, ale je to tak obtížné, že to brzy vzdáme. Tak zkusíme ze své mysli všechny nepříjemné myšlenky vytěsnit. To chvíli funguje, ale stojí nás to velké úsilí a my jsme časem tak vyčerpaní, že už nemáme sílu v tom dál pokračovat.
Nakonec nám zbývá už jen jediná možnost – přijmout náš strach a nějakým způsobem s ním dokázat žít. A i když se snažíme být stateční a příliš se nezabývat tím, co nevyhnutelně přijde, strach nás provází na každém kroku. Snažíme se nevpouštět ho do naší mysli, ale on si vždy najde naše slabé místo a ukáže se nám v plné své síle. A tak máme noční můry, protože během snění nemáme naši mysl absolutně pod kontrolou. Ráno se probouzíme zoufalí a znovu a znovu se pokoušíme strach potlačit. Ale on je stále s námi a my to víme. Mnoho lidí žije se svým strachem, kterého se nedokáží zbavit a strach nakonec zvítězí a oni mu uvěří.
A protože každou svou myšlenkou utváříme další podobu našeho života, vytváříme si budoucnost naplněnou strachem o život. To nás jen utvrdí v tom, že náš strach byl od počátku oprávněný a že naše utrpení je nevyhnutelné.
Pokud bychom ale dokázali pohlížet na strach jako na jeden z mnoha možných pocitů, možná bychom byli schopni ho postupně nahradit pocitem jiným, pro nás přijatelnějším.
Mně v takového situaci velmi pomáhá, když na svůj strach nahlédnu jako na něco, co je mimo mne a co si chci jen prohlédnout. To znamená, že se ho nesnažím potlačit, protože to není v našich silách. Jediná možnost, jak ho odstranit z našeho života, je poznat ho ve všech jeho podobách.
Když mne tedy ovládne pocit strachu, snažím se ho blíže poznat. To je velmi obtížné, protože rozum nám říká, že bychom se od strachu měli držet co nejdál, jinak nás zcela pohltí a zničí.
Ale když na něj budeme nahlížet jako na něco, co chceme prozkoumat, postupně zjišťujeme, že vlastně není tak nebezpečný, jak se nám zpočátku zdálo – je to jen stav mysli. Uvědomíme si, že záleží jen na nás, jakou mu dáme moc nad svým životem.
A během tohoto pozorování se vyskytnou okamžiky, kdy si uvědomíme, že když strach pozorujeme, nemůže zároveň být i naším pocitem. Naše mysl má totiž jednu zásadní vlastnost – dokáže si uvědomovat vždy jen jedinou věc.
Když se tedy strach stane předmětem našeho zájmu, ztratí možnost být uvnitř naší bytosti – tam je ten, kdo ho pozoruje. A pozorovatel, zbavený otěží strachu, může začít vytvářet zcela novou budoucnost, ve které bude strach jen vzdálenou vzpomínkou, která nad námi již nemá žádnou moc.
