Kde bydlí duše?

Co všechno se může stát, když nežijeme život, který pro nás vybrala naše duše?

     „Dobrý den, slečno. Mohl bych Vám být v něčem nápomocný?“

     Překvapením s sebou trhla a otočila se zpět k místu, odkud hlas vyšel. Když si její oči trochu navykly na šero, uviděla starého, bělovlasého muže, sedícího ve starém křesle s potrhaným vínovým čalouněním.

     Překvapeně si uvědomila, že tady musel sedět celou dobu. Jak to, že si ho předtím nevšimla?

     „Ne, jsem na odchodu. Děkuji,“ řekla stroze a rychle se otočila a zamířila k východu. Chtěla být z tohoto ponurého místa co nejrychleji pryč.

     „Jak myslíte, svůj osud si každý řídí sám,“ odpověděl a sklonil hlavu zpět k rozevřené knize.

     Jeho slova ji upoutala. „Jak jste to myslel?“ zeptala se překvapeně.

     „Mým osudem bylo setkat se s vámi,“ odpověděl, aniž by zvedl hlavu od knihy. „Vy ale máte svobodnou vůli odejít a žít svůj starý život. Já nemám právo vám do něj zasahovat.“      

     Věnoval jí pohled plný porozumění.

     Měla pocit, jako by jeho oči pronikaly hluboko skrze její tělo, až do samého středu její bytosti. Znejistěla a rychle sklopila zrak, aby se mu nemusela podívat do očí.

     Stařec jí přestal věnovat pozornost a znovu sklonil oči k rozečtené knize.

     Jeho slova se jí zdála troufalá a nesmyslná. „Zřejmě neví, o čem mluví. Staří lidé mluví často z cesty,“ pomyslela si.

     „Ano, někteří lidé mluví z cesty a nemusí být ani staří,“ odpověděl tiše, jakoby pro sebe, aniž by se přitom na ni podíval.

     To už bylo na Ingrid moc. Snad jí nečte myšlenky?!

     Tázavě na něj hleděla.

     „Promiňte, já se většinou lidem do života nepletu,“ stařec k ní vzhlédl a omluvně se usmál.        

     „Ale váš vnitřní neklid a touha po změně jsou tak silné, že jsem to nevydržel. Ale už vás nebudu obtěžovat. Omlouvám se, že se pletu do něčeho, do čeho mi nic není.“

     Překvapeně si uvědomila, že se na něj vlastně vůbec nezlobí. Naopak o jeho slovech začala přemýšlet …..