Většina lidí na tomto světě je nešťastná, neboť štěstí nezávisí na okolnostech tohoto světa. Štěstí si nelze vynutit.
Teprve až pochopíme skutečnou povahu našeho světa, přestaneme na něm lpět a ponoříme se do sebe, teprve pak se odsune clona a my zahlédneme oslňující záři naší duše. Zpočátku se tohoto světla zalekneme a opět se ponoříme do mlhy zapomnění, kde se cítíme v „bezpečí“.
Ale už v nás navždy zůstane ten pocit volnosti a štěstí, který jsme na kratičký okamžik zahlédli a bude nám tak připomínat cíl naší cesty.
Budeme se snažit si tento zážitek znovu vyvolat, ale to není tak snadné, jak se může zpočátku zdát. Nestačí mít jen touhu či přání. K tomu, aby se ego vzdalo své moci, ustoupilo do pozadí a odhalilo nám tak naši pravou podstatu je zapotřebí velmi silného impulzu.
Nejjednodušší způsob, jak se dostat pod tuto clonu, kterou nám naše ego zakrývá světlo naší duše, je skrze bolest a utrpení. Zní to hrozivě, ale pokud projdeme silnou bolestí, strachem či beznadějí, dokážeme se snáze odpoutat od světa, který je způsobuje. Dokážeme přestat vnímat tento svět a opět zahlédneme ony záblesky naděje, vyzařované naší duší.
Setkání s vlastní duší je velmi silný zážitek. Poté již nebudeme stejní jako předtím. Světlo duše začne prosvětlovat náš život a když osvítí jeho temná zákoutí, zjistíme, že již není důvod se jich obávat, protože ve světle duše nejsou vlastně tak strašlivá.
A my najednou pochopíme, že to, čeho jsme se tak báli,bylo jen temné zákoutí, kam se nedostalo světlo.
