Příběh z regresní terapie: Mám strach, že se už nikdy neuvidíme

Někdy se stane, že nám strach o naše blízké tak silně zatemní naši mysl, že nejsme schopni užívat si chvíle, kdy můžeme být spolu…

Na sezení přišla žena, která měla zvláštní problém – od chvíle, kdy se jí narodilo dítě, začala pociťovat podivné obavy z toho, že pokud své dítě jen na chvíli opustí, už ho nikdy neuvidí. Dokud bylo dítě malé, dalo se to pochopit a nikomu to nepřišlo divné. Jak ale začínalo být větší, začal se z toho stávat problém.

Na jejich vztahu bylo zajímavé i to, že se podobné obavy začínaly projevovat i u jejího dítěte. Strach ze ztráty matky začal být neúnosný a bylo zřejmé, že je třeba mu s jeho pocity nějak pomoci.

U dětí, které jsou navázány na své rodiče často postačí, když si událost, která způsobuje trápení v současném životě, vybaví a zpracuje jeden z rodičů. Ten díky tomu, že určitou událost z minulosti znovu prožije a získá na ni nový pohled, může svému dítěti předat nový pohled, zbavený negativních vzpomínek a traumat, které by mohly zasahovat do přítomnosti.

Na první pohled se to zdá příliš jednoduché a nemožné. Opak je ale pravdou. Již mnohokrát jsem byla svědkem toho, jak vybavená a zpracovaná vzpomínka dokázala změnit to, co jsme považovali za nemožné.

Začtěte se do příběhu lásky a ztráty, který byl tak silný, že otiskl až do současnosti:

❋❋❋

„Jsem starší žena. Žiji na samotě v malém domku, obklopeném stromy a květinami. Jsem zde šťastná.

Jednoho rána zastaví před domem krásný kočár tažený koňmi. Vystoupí z něj muž, který je sloužícím manžela mé dcery, kterou jsem už léta neviděla. Nijak se mi ale po ní nestýská. Vdala se za bohatého pána a mám pocit, že stýkat se se mnou je pod její úroveň.

Sluha mi oznamuje, že má dcera porodila dítě a přiveze ho ke mně na vychování. Neptá se mne, zda s tím souhlasím, nasedne do kočáru a odjede.

Další den se kočár objeví znovu. Tentokrát z něj vystoupí má dcera s manželem. V náručí drží malé dítě a vchází s ním do domu. Oba berou jako samozřejmost, že se o jejích dítě postarám.

Nechci přijít o svůj klid, ale je mi dítěte líto. Beru ho do náručí a dívám se mu do očí. Naráz mne zaplaví silný pocit lásky a já vím, že jsem v něm našla spřízněnou duši.

Můj život se od základů změní. Má vnučka mi prozařuje dny svou radostí a milou povahou. Je nám spolu nádherně. Netušila jsem, že můžu někdy být tak šťastná.

Jak roky ubíhají, do srdce se mi začíná stále více vkrádat strach.

Vím, že přijde den, kdy si pro ni přijedou a já už ji nikdy neuvidím. Nechci jí ale kazit dny, kdy ještě můžeme být spolu. Snažím se být šťastná a veselá. Ona ale také tuší, že náš společný život už brzy skončí.

Nechápu, jak se k ní její rodiče mohou takto chovat. Po celou dobu jí posílají jídlo a oblečení, ale nikdy ji nepřijedou navštívit. Jsem pro ni jediná blízká bytost.

Jednoho dne zase přijede kočár, ale místo toho, aby jako vždy přivezl zásoby, přichází sluha a oznamuje mi, že příští den pro vnučku přijedou a odvezou ji.

To, čeho jsem se roky obávala, se naplnilo. Vím, že máme poslední společný den.

Nedokážu už dál předstírat, že je vše v pořádku.

Obě pláčeme.

Slibujeme si, že na sebe nikdy nezapomeneme.

Je mi jí tak líto. Vím, že k ní její rodiče nemají žádný vztah a ona se ocitne v úplně cizím prostředí. Bez jediné milující bytosti. Úplně sama, mezi lidmi bez srdce.

Ten pohled na odjíždějící kočár, odvážející mou milovanou vnučku se mi vryl hluboko do srdce a zanechal v něm pocit prázdna.

Od toho dne už nežiji, jen přežívám

Žiji znovu sama, ale už nedokážu být šťastná.

Vše mi ji připomíná.

Většinu dne sedím u okna a utápím se ve smutku. Po pár letech umírám a poslední myšlenku věnuji té, která mě naučila žít…“

❋❋❋

Během vybavování si této události si žena znovu prožila pocity štěstí, které provázelo jejich společný život, ale i strach z odloučení a smutek, který ji provázel po zbytek jejího života.

Uvědomila si ale také, že se k ní její dávná vnučka znovu vrátila v podobě jejího milovaného dítěte.

Pochopila, proč se o něj tak bojí a proč má takový strach z jejich odloučení.

❋❋❋

Když jsem s ní později mluvila, bylo vidět, že se jí velmi ulevilo. Už necítí strach z toho, když má své dítě opustit. Ví, že se k ní zase vrátí a dopřává mu tolik svobody, kolik si přeje.

Také dítě se po této události změnilo. Je mnohem samostatnější a vyrovnanější a jeho dřívější strach z odloučení jako zázrakem zmizel.

Díky uvědomění si minulosti jsme byli svědky zázraku uzdravení.

5 1 vote
Article Rating

.

.

Další článek na toto téma:  Proč naše ego dělá vše pro to, aby nás přesvědčilo, že je pro nás nebezpečné poznat naši duši?
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.
Zaslat upozornění
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments