Jistě si také občas pokládáte otázku, zda je svět, který vnímáme našimi smysly, skutečný a zda třeba neexistují ještě nějaké další světy? Co kdyby existoval i jiný svět, který sice nedokážeme vidět očima našeho těla, ale můžeme ho vnímat „očima“ naší duše?
Na tuto otázku budeme jen těžko hledat odpověď z pohledu rozumu. Můžeme ale nalézt odpověď, pokud se podíváme pohledem naší duše:
*****
„Neexistuje jediný „pravý svět“. To je jen iluze, která ti má pomoci zažívat zkušenosti, které tvá duše potřebuje, aby si znovu uvědomila sama sebe.
A právě duše je tím, kdo vytváří tuto iluzi světa, který považuješ za svůj skutečný svět. Protože v tomto světě prožíváš silné emotivní prožitky, jsi k němu i silně připoutána a jen s velkými obtížemi se od něj dokážeš odpoutat. Ale pokud se ti podaří zahlédnout nový, jiný svět, musíš si uvědomit, že i tento svět může být stejnou iluzí, jako ten předchozí, ze kterého ses právě odpoutala.“
*****
Jak tedy poznám, který svět je ten skutečný, když existuje tolik iluzorních světů?
„Pokud žiješ ve světě hmoty, poznáš to jen velmi těžko. Pokud se totiž cítíš součástí světa hmoty, nedokážeš svět duše zahlédnout. K poznání světa duše bys ses musela zcela oprostit od jakéhokoli vnímání skrze hmotu. A protože je tvé tělo hmotné, tvé smysly dokáží vnímat pouze hmotný svět.
Pokud tedy chceš vnímat jiné světy, musíš si v každém okamžiku uvědomovat, kdo je ten, kdo pozoruje. Je to tělo, nebo něco mimo něj?
Chápeš ten rozdíl? Skrze smysly těla nemusíš vnímat jen jeden svět. Protože duše je tím, kdo vytváří a oživuje hmotu, může pro tvé smysly stvořit jakýkoli svět hmoty. Může vytvořit tisíce různých světů. Ale všechny tyto světy jsou jen iluzí.
Tvá duše je tím, kdo oživuje hmotu. To ona vytváří tento svět. Dělá to proto, že chce a potřebuje tvořit. To je její přirozenost. Duše tedy tvoří.
ALE KDO SI TO, CO DUŠE VYTVOŘILA, UVĚDOMUJE?
*
Je to JÁ.
JÁ je ta část duše, která je schopna zakoušet to, co bylo stvořeno. A protože duše v sobě má nekonečné množství možností, jsou to právě jednotlivé zážitky, které tvoří děj a tím i čas. Uvědom si, že čas jako takový ve skutečnosti není. To jen zážitky, které si mysl postupně uvědomuje, vytváří prožitek existence času.
A tak je to se vším. Celý tento svět je iluze. Za vším stojí duše, která předkládá mysli jednotlivé prožitky a mysl je prožívá jako skutečné.“
*****
Otázkou je, zda si může mysl volit, jaké prožitky bude prožívat. Kdo určuje, jaký život bude prožívat?
„To je složité – mysl je zrcadlem, které odráží to, co vytvořila duše. Ale duše je bezčasová a události, které promítá jsou neuspořádané. To mysl musí z mnoha odlesků duše zvolit ty, které bude prožívat a považovat za skutečné.
Je to jako kdybys byla ve velké budově, kde je nespočet promítacích místností. V každé je promítán film, který má jiný děj – jeden je o štěstí, druhý o radosti, další o moudrosti, utrpení či naději.
Ty procházíš mezi těmito sály, nahlížíš do jednotlivých místností a necháš se pohltit dějem, který se uvnitř odehrává. Určitý film tě nezaujme a ty místnost opustíš. Nějaký jiný ale zcela ovládne tvou mysl a ty prožíváš děj filmu, jako by to byla skutečnost.
Někde vzdáleně cítíš, že je to jen film a ty jsi jeho pozorovatel, ale často je děj tak strhující, že tě zcela pohltí a ty se stáváš jeho součástí. Zapomeneš, že jsi divák a staneš se částí promítaného filmu. A takto můžeš prožít velmi dlouhou dobu. Prožíváš mnoho životů, aniž by sis uvědomila, že jsi stále divákem.
A pak najednou procitneš a vzpomeneš si, kdo vlastně jsi. Často se to stává, když je děj filmu velmi intenzivní a tvá mysl odmítá dál zažívat takto silný prožitek. Pak tvou myslí probleskne myšlenka na tvou pravou identitu. Někdy je to jen slabý záblesk, vzpomínka, kterou děj zase přehluší a ty dál prožíváš to, co se odehrává ve filmu.
Někdy je ale uvědomění jasnější a ty si vzpomeneš, kým skutečně jsi. V takových okamžicích často nastává konec sledovaného filmu. Je to rychlý sled událostí, které mysl vyhodnotí jako konec existence těla – smrt.
Tato vzpomínka na skutečnost však trvá většinou jen velmi krátce a mysl znovu pokračuje v tom, co je jí vlastní – sledování dějů, které vysílá duše. Protože byla posloupnost jednoho filmu přerušena, zvolí mysl jiný a začne ho znovu vnímat jako skutečnost – nastává nový život s novým tělem.“
