Trápení zbloudilých duší

Když se podrobněji podíváme na to, kdo vlastně obývá náš svět, můžeme zjistit, že velkou část bytostí, sdílející s námi náš prostor, nejsme schopni za běžných okolností vnímat. A přitom tyto bytosti žijí vedle nás a často i ovlivňují naše životy.

Jedním typem těchto “neviditelných” bytostí jsou duše, které kdysi mívaly své hmotné tělo a žily život podobný tomu našemu. Pak ale o své tělo přišly a místo aby opustili náš svět, v něm z nejrůznějších důvodů zůstaly.

Ráda bych se s vámi podělila o příběh jedné zbloudilé duše, která si po dlouhých útrapách sama uvědomila, že potřebuje opustit svět, do kterého již dávno nepatří…

✽✽✽

“Moc se omlouvám. Nechtěl jsem tě obtěžovat, ale jsem bezradný. Nechci tu už strašit. Nechci, aby se mě děti a zvířata bály. Chci odejít, ale sám to nedokážu.

Zkoušel jsem různé způsoby, ale nikdo neví, co bych měl udělat. Jsem tu uvízlý v čase a prostoru, který není ani tam, ani tady. Nevím, zda ještě žiji, nebo už jsem mrtvý. Mé tělo je pryč. Má mysl se však chová stejně, jako kdybych ho měl.

Vrať se do okamžiku své smrti. Co se děje?

Ležím na posteli. Těžko se mi dýchá. Bolí to. Cítím, že mé tělo už dlouho nevydrží takový nápor. Jsem vyhublý na kost. Starý, vrásčitý muž.

Vrať se o rok zpět. Kdo jsi?

Vidím se podobně. Jsem hubený. Mám látkou zakryté boky. Jinak jsem nahý. Je horko, Mé vlasy a vousy jsou šedivé. Jsem šťastný a klidný. Mé tělo je pevné a silné. Je mi 87.

Vrať se k okamžiku své smrti.

Ležím na posteli. Těžce dýchám. Je to tak namáhavé. Vím, že se blíží konec. Můj dech je stále mělčí a slabší. Před očima se mi míhají barevná světla. Je to nádhera!

Pak přišel ten problém. Dosud jsem byl sám a vědomě jsem opouštěl tělo. Ale teď do místnosti vtrhli mí příbuzní. Lomcují se mnou a snaží se mne vrátit zpátky.

Ty nádherné bytosti, které mě přišly vyprovodit, mizí a já se ocitám zpět v tomto světě.

Mé tělo je slabé. Dech se prohlubuje. Bolí to. A mí příbuzní dělají takový povyk. Lamentují a vyčítají mi, že je chci opustit. Říkají, že mne už nenechají samotného.

Jsem smutný. Vidím jejich uslzené tváře. Nemohu odejít. Potřebují mne.

Mé tělo ale už takový nápor nevydrží. Cítím, jak se opět stahuje, dech se krátí, až se zastaví…

Moji blízcí propukají v pláč a volají mne zpět. Vidím nad sebou nádhernou záři. Světelné bytosti mne k sobě volají. Ale já slyším pláč svých blízkých. Co mám dělat?

Světlo se vzdaluje a slábne. A já jsem nad svým tělem, neschopný cokoli udělat. Pláč je stále silnější a přitahuje mne zpět. Cítím, že jsem udělal chybu. Ale oni jsou tak zoufalí…

Stojí kolem mého těla a truchlí. Snažím se jim říci, že jsem neodešel. Ale oni mne neslyší!

Zůstávám s nimi a doufám, že se mi podaří se s nimi nějak spojit.

Roky ubíhají. Už na mne zapomněli a já jsem ta nejopuštěnější bytost v celém vesmíru. Opouštím svou rodinu a snažím se najít způsob, jak odsud odejít. Potkávám podobně uvízlé bytosti, které mi ale nedokáží nijak poradit.

Bloudím a doufám, že jednou najdu pomoc.

Chceš odejít tam, kam jsi měl odejít v době své smrti?

Ano, ale nevím, jak to udělat.

Proč jsi přišel za mnou?

Viděl jsem, že ty to dokážeš.

Zavolej k sobě bytosti, které ti ukáží cestu.

Ano. Vidím zase ta nádherná světla. Přicházejí.

Dovedou tě tam, kam potřebuješ?

Ne všechny.

Vyšli k nim lásku ze svého srdce a požádej je o pomoc.

Zmizely. Až na jednu bytost. Teď je blízko u mne a vychází z ní oslňující záře.

Může ti pomoci?

Ano.

Chceš s ní odejít?

Toužím po tom. Nevím, jak ti poděkovat. Jsem tvým dlužníkem. Děkuji…”

Zbloudilá duše se noří do oslnivého světla, které se vzdaluje, až zcela zmizí…

vote
Article Rating

.

.

Další článek na toto téma:  Proč se tolik bojíme o své tělo?
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.
Zaslat upozornění
Upozornit na
guest
4 Komentáře
nejnovější
nejstarší
Inline Feedbacks
View all comments
Paolos
Paolos

Milá Ramano, domnívám se, že tato duše promeškala okamžik svého odchodu do jemnohmotného světa a průvodci respektovali její vůli. Některé duše se příliš upnuly na své nejbližší a nebo na místo, v němž dlouhá léta žily v hmotném těle. Později pochopily, kde je jejich pravý domov, ale často se nedokázaly vrátit bez pomoci duchovních bytostí. Až nastane den, kdy opustíme své tělo, je potřeba si uvědomit, kde je naše místo a respektovat své duchovní průvodce. Zdraví Paolos.

Boris
Boris

Když mi pomáhala paní přes anděly zbavit prisedlika začaly k nám potom přicházet stovky duší. Je možné že jsme jim pomohly odejít? Dostali druhou šanci?