Je krásné, když si začneme všímat věcí, které jsou součástí našeho života, ale my je přes oponu zapomnění a nevědomosti nedokážeme vidět. V okamžiku, kdy si dovolíme připustit, že náš svět není jen tím, co nám o něm říkají naše smysly, začne nová etapa našeho života.
Staneme se znovu dětmi, pro které je vše nové. Jsme nadšeni z hledání a objevování nového světa, který jsme dříve neviděli.
Zpočátku může být pro nás obtížné žít vedle ostatních, kteří tento nový svět ještě neobjevili. Toužíme se s nimi o naše objevy podělit, ale brzy zjistíme, že se setkáme jen s výsměchem či nezájmem. My ale víme, že tento svět existuje a už nemůžeme být stejní, jako dřív.
V této době je nesmírně posilující, když se o své poznání můžeme podělit s těmi, kteří už také ví…
Proto jsem velmi ráda, že zde mohu sdílet jeden z mnoha příběhů našeho objevování:
Milá Čarokrásná Duše,
našla jsem dnes Tvoje stránky, jsou překrásné… jako Duše sama. A Tvou výzvou spontánně reaguji na článek o Tvé kočičce, která si sama otevírala dveře, a to svým příběhem.
Vychovávala jsem sama dvě děti, tedy penízků bylo opravdu málo, přičemž moje dcera si velmi přála psa. Slíbila jsem jí, že psa koupíme, až na něj našetříme a až ho bude umět vychovat, protože já na to nemám čas. Tak nějak to přeběhlo a přišlo jejích 12 let, kdy začala naléhat, že už je dost velká na to, aby ten pes byl. Nerada, ale začala jsem pro to „něco“ dělat. A do krátké doby se stalo, že nám srdcem velmi blízká sousedka, která v roce 1994 ještě neměla telefonní přípojku, si k nám přišla zatelefonovat s informací, že si kupuje psa a potřebuje se tedy domluvit. Nebyla jsem v tu chvíli doma a po svém návratu z práce jsem našla plačící dceru se slovy, že „teta bude mít psa a my ještě ne“. Teta jí navíc řekla, že chovná stanice má více psů a jeden je ještě nezadaný. Při telefonátu se obrátila na mou dceru se slovy: “Andrejko, jakého bys vzala? Černého nebo hnědého“? Andrejka jí řekla, že černého, a tedy dobře věděla, že hnědý je „volný“. No, zkrátka a dobře se následně stalo, že jsme společně se sousedy za týden jeli do 60 km vzdáleného města podívat se na pejsky. Já byla stále velmi nejistá s tím, že tenkrát jsme žili v naší rodině „znameními“. Takže bylo dohodnuto, že pejska koupíme pouze tehdy, dostaneme-li nějaké znamení. A stalo se! Pár dnů předtím jsme vybírali jméno a tak nějak se předběžně shodli na jménu Bianka, Bibi.
Přijeli jsme do Přerova, paní domácí nás vzala do kuchyně a donesla tři pejsky plemena Shih-tzu, na které zavolala: „Kikino, Bibino a ? ke mně!“ (psí klučičí jméno si už nepamatuji). Ustrnuli jsme! Černá byla Kikina (přejmenovaná sousedy na Ketty)… černý psí chlapeček byl zadaný a k nám se batolila hnědá kulička Bibina, stále „volná“. Musela jsem se jít projít před dům, protože jsem to potřebovala nejen prodýchat, ale hlavně promyslet. Mé děti si nikdy nic nevynucovaly, spíše argumentovaly, tedy i tentokrát: „přeci máme znamení“. S jedinou pětistovkou v peněžence jsem tedy povolila a zaplatila zálohu, další dva tisíce si dcera uhradila ze svých úspor a další pětistovku jsem z další výplaty doplnila ještě já.
Bianka se stala členem rodiny, dcera jí naučila různé cirkusácké kousky, doprovázela nás na všech cestách k babičkám. Byly to nádherné roky každodenních vycházek, kdy my s dcerou a Biankou chodily a syn kolem nás jezdil na kole, ze kterého tehdy téměř neslézal. Roky plynuly, děti vyrostly, dcera studovala v Brně, takže Bianka zůstala nakonec jenom mně. Byl to parťák na život a na smrt – a to se potvrdilo až do jejího konce.
Po 14 letech jsem jednoho dne vycítila, že se blíží konec a nepředstavitelně tím trpěla. Nedokázala jsem jí dát „uspávačku“, chtěla jsem, aby odešla přirozeně. V polední přestávky jsem dobíhala z práce domů, abych jí našla spící, už značně vyhublou, na svém polštáři, na který normálně nesměla. V jejím konci jsem jí to už dovolovala, ale za mé přítomnosti nikdy do mé postele nešla, pamatovala si, že nesmí. Bylo to srdceryvné, bolavé, zničující. Rozhodla jsem se vzít si dovolenou a jet na chatu svých rodičů, 350 km od našeho bydliště, abych jí tam dochovala a v lese pod skálou pochovala. Umírala, bylo to jasné… ale vždycky se dokázala na chvíli postavit na nohy a chvilku vydržela, stravu už ale neudržela, zvracela. A v tuhle chvíli mé velké bolesti se stalo, že jsem spadla ze schodu a zlomila si rameno. Můj syn nás pak na zavolání transportoval zpět domů, protože z výrazu lékaře po rentgenech bylo jasné, že se mu do operace moc nechce. Bylo mi řečeno, že se nic neděje, že transport zvládnu v ortéze a příslušné místo podle bydliště mi to provede. Absolvovala jsem velmi náročnou operaci (jak mi bylo později řečeno) a spěchala domů, abych našla Bianku – sotva stojící na nohách, z očiček jí tekl jakýsi maz, trochu zmatená, ale ocáskem zavrtěla a šla si lehnout. A přišel moment, kdy jsem dala svolení k „uspávačce“. Odvážel jí syn se svou přítelkyní, paní doktorka jí nejprve uspala do narkózy a pak – navždy. Ona neumírala sama, přestože byla ve stavu pacienta z LDN, jak řekla zvěrolékařka, protože já jí stále svými negativními emocemi držela! Brečela jsem pak týden v kuse, byla jsem v obličeji k nepoznání. Rameno mi nevadilo, to jsem moc neřešila, nakonec jsem byla ráda, že mohu být v tomto stavu sama doma.
Čas plynul, a přestože jsem si říkala, že už nikdy žádné zvíře nechci, začalo mi být smutno a začala proto hledat na netu, jakého pejska bych mohla zase mít. V mezičase zemřel pes i mé neteři a já jí doporučila kočku J… a začala hledat i pro ni, tedy kočku. A zase – stalo se to jaksi samo, že jsem našla chovnou stanici „Birma“ a tam viděla na obrázku 106 g kotě – při pohledu na něj jsem začala nezřízeně brečet, až později jsem si uvědomila, že to byl zmenšený obraz naší Bianky… z doby, kdy odcházela! Ještě hubeňoučké kotě, jakoby mokré… i ta barva seděla, byla do žluta (Biance se srst pak už měnila) a poloha v lehu naprosto stejná. Začala jsem si s paní chovatelkou psát… chtěla za ní 20 tisíc, nenaléhala jsem a psala tak jak to přicházelo. Chovatelka se najednou spontánně rozhodla, že mi ji prodá „za půl“ s podmínkou, že ji musím kastrovat (abych nezasahovala do množení plemena, a to nevhodně). Ještě musím dodat, že ještě předtím jsem šla procházkou lesem a kladla si otázku, zda je to dobrá volba, když ke kočkám jsem nikdy neměla žádný zvláštní vztah … a opět mi přišlo na mysl „znamení“. Dostavilo se ihned: BIRMA = BI (jako Bianka) R (jako Radek, syn) M (já, jako mamka) a A (jako Andrejka, dcera) – stalo se to v roce 2010.
Kočičku jsem koupila (jmenuje se Ella) a k ní časem pořídila ještě kočičku z útulku (jmenuje se Mia), aby nebyla v bytě sama (útulková kočička byla námi přijata jako nemocná po úraze, se šrouby v těle a stála nás přes 5.000 Kč, takže arostikratka či směs z ulice – vyšlo to nastejno, smějeme se tomu, je to zkrátka o srdci). Kočičky mě naučily jinému vnímání, jsou opravdu „své“ s tím, že naše miciny jsou jako psi. Chodí si sami na můj klín, lezou do postele, i když nejsou zvány… olizují mě všude možně, ale zároveň rozumí velmi dobře na slova „ne“ a „papat“. Přítel říkal, že mě čekají, až přijdu z práce, že celý den spí a budí se v čas mého příchodu, zatímco o víkendy tu lítají jak rakety… ano, Bianka se mi vrátila, a ne sama… život je prostě kouzelný!
Doplňuji: mé hledání smyslu života procházelo přes mnoho knih a došla jsem až k dnešnímu dni, kdy vím, že pouze prostřednictvím ega můžeme zažívat stavy duality. Pochopila jsem zákony vesmíru a pravidla života. Na smrt se už dívám naprosto jinak, vědoma si toho, že jsme všichni vedeni každý svou čarokrásnou Duší (tedy sami sebou) a mateni svou osobností, čili egem… díky za to, že přišel čas, abychom směli vědět, směli se probouzet…probouzíme Ducha ve Hmotě, kdy je to stále ještě krásné a bolavé zároveň, ale Ráj už máme na dosah, a to je skvělá zpráva!
Moc Tě zdravím … Eva
……………………….
Děkuji za možnost sdílení.
