• DOPORUČUJI:

K tomu, abychom se mohli stát nádherným motýlem, musíme nejdříve projít stádiem nenažrané housenky

Protože se velkou část svého času zabývám přesuny bytostí mezi jednotlivými realitami, nedá mi spát myšlenka, proč si většinou nepamatujeme na své předešlé existence?

Nebylo by snadnější a poučnější, kdybychom věděli, co všechno jsme někdy natropili a pokazili? Co kdybychom věděli, komu jsme ublížili a komu naopak pomohli v těžké situaci?

Myslím, že pro to, že si jsme stěží schopni zapamatovat náš současný život, je jistě pádný důvod. Ale proč ho neznáme?

K rozvinutí této úvahy mne přivedla nedávná událost. Před několika týdny jsem z lednice vyndala salát a chtěla jsem ho opláchnout. Začala jsem odtrhávat listy, a pod jedním z nich byla maličká zelená housenka. Vzala jsem ji a chtěla dát ven, jako to dělám vždycky. Ale pak jsem si uvědomila, že venku mrzne a kdybych ji tam dala, vlastně bych ji odsoudila k smrti.

Neměla jsem tedy jinou volbu, než se o ni postarat. Získali jsme nového domácího mazlíčka.

Je to zvláštní, ale když se nějaká bytost, které si běžně ani nevšimneme, ocitne v prostředí, do kterého nepatří, probudí se v nás soucit a najednou v sobě objevíme vlastnost, o které jsme třeba ani nevěděli, že ji máme – touhu pomáhat.

Už ten pocit sám o sobě je skvělý. Zajímavější ale bylo pozorovat proměny, kterými tato housenka, stejně jako všechny ostatní bytosti, prochází. Několikrát se změnila k nepoznání. Někdy byla celý den aktivní a jindy byla v naprostém klidu.

Občas jsem myslela, že zemřela. Ale ona vždy znovu ožila a znovu se opakovaně měnila.

Uvědomila jsem si, že jsem svědkem neuvěřitelně rychlé proměny. Takovouto proměnou procházíme všichni, ale protože je náš čas mnohem delší, často si vůbec nevšimneme, že jsme vlastně úplně jiní, než před pár lety.

Díky tomuto zážitku jsem byla svědkem názorné lekce pomíjivosti. Bylo mi názorně ukázáno, že nemá  žádný smysl na čemkoli lpět. Vše se totiž neustále mění a to, co tvořilo náš svět včera, je dnes již nenávratně pryč.

Jednoto dne housenka zmizela. Nezemřela, jen najednou nebyla. Místo ní byla kukla. Ale v ní už nebyla housenka. V kukle není zpočátku vůbec nic, co bychom mohli nazvat housenkou, ale ani motýlem. Jedna forma hmoty se mění ve druhou. Nic se neztratí, jen se to přemění v jinou formu existence.

Stadium kukly je snad to nejzáhadnější období. Jestliže již není housenka, ale není ještě ani motýl, co vlastně je? Kde zůstalo vědomí housenky, když ještě nevytvořilo motýla?

A pak se kukla stala jen prázdnou skořápkou. Zrodila se nová bytost.

Celou dobu přemýšlím, jestli si právě narozený motýl pamatuje na to, že kdysi býval housenkou? A pamatuje si na dobu, kdy se hmota jeho těla měnila v motýla?

❋❋❋

Třeba to, že si nepamatujeme na své předchozí existence má dobrý důvod. Je dobré, aby motýl věděl, že kdysi byl tak nenažraný, že kvůli němu uhynula rostlina, na které celý život parazitoval?

A byla by housenka schopna uvěřit, že bude někdy létat?

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Místo pro vaše komentáře:

Napište první komentář

avatar
  Zaslat upozornění  
Upozornit na