Nástrahy na duchovní cestě – 2. díl

Nedávno jsem si uvědomila jednu zásadní věc. K tomu, aby pro nás byla duchovní cesta alespoň trochu příjemná a bezpečná, musíme znát její úskalí a včas je rozpoznat, abychom přes ně zvládli projít bez větší úhony.

Pokud se na cestu vydáme až poté, co se na ni připravíme a nikam přitom nebudeme pospíchat, máme velkou šanci, dostat se daleko.

Nesmíme se ovšem zaleknout nástrah, které se před námi objeví. Strach je v tuto chvíli náš největší nepřítel. Ale pokud budeme připraveni, bude pro nás mnohem lehčí se překážkám postavit a zdolat je bez úhony.

Mnohem větší nebezpečí ale číhá na ty, co nemají dostatečnou trpělivost a svou cestu chtějí za každou cenu urychlit.

Pokud se rozhodnou projít určitým rituálem či zasvěcením, které je mají dostat na určité místo, na které sami ještě nejsou připraveni, vystavují se velikému nebezpečí.

Nelze se bezhlavě vrhnout do rozbouřeného moře, když jsme se dosud odvážili jen smočit si chodidla. Ten, kdo to udělá, ohrozí svou další existenci.

A když už náhodou pochopí, co musí udělat, aby se neutopil, bude ho stát velké úsilí, aby vůbec přežil.

A už vůbec nemůže očekávat, že by byl se svými dosavadními schopnostmi schopen doplavat na vzdálený ostrov, jehož tajemství touží poznat.

Tam se dostane teprve potom, kdy si uvědomí, jak byl bláhový a začne se postupně učit správnou plaveckou techniku. A než se naučí cítit se ve vodě lehce a přirozeně, musí být trpělivý.

Netvrdím ale, že rozhodnout se pro takto rychlý a intenzivní nástup na duchovní cestu musí být nutně špatně.

Někdy zkrátka potřebujeme hodit do vody, abychom byli přinuceni naučit se plavat. Jinak bychom se vodě třeba celý život vyhýbali.

– pokračování –

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Místo pro vaše komentáře

Napište první komentář

avatar
  Zaslat upozornění  
Upozornit na