Když cítíš strach, je to jako bys byla v místě, kde je naprostá beznaděj. Strach je něco, co je bez času. Když se něčeho bojíš, cítíš, že není cesty, která by tě z tohoto místa vyvedla. Tvé tělo se připraví na nejhorší. Čeká, že bude zničeno. Všechny buňky těla přestávají fungovat a očekávají konec. To ještě více tvůj strach posílí. Není cesty, která by tě zavedla zpět. Prožíváš opravdové peklo.
Strach však často trvá velmi krátce, ale pro tebe je to jako věčnost. Právě během této beznaděje se musíš spojit se svou duší, která má v sobě naději a dokáže strach rozpustit. Vše trvá velmi krátký okamžik a ty si to ani neuvědomíš, ale aby strach zmizel, musí se projevit tvá duše, která svým jasem strach spálí. Když tedy cítíš strach, musí přijít záblesk naděje, který strach rozpustí a situace se „najednou“ projasní a ty vidíš vše v novém světle.
Tento záblesk je to, co tvoří tvou příští realitu. Zažíváš to denně mnohokrát a připadá ti to tak samozřejmé, že si ani neuvědomuješ tu sílu, která tuto změnu provází. V tento okamžik jsi tím, kdo tvoří tvůj svět. Ano, to ty jsi stvořitelem svého světa. A když dokážeš zachytit onen krátký okamžik, ve kterém se realita změní, spatříš záblesk své duše – své pravé podstaty.
