Občas mám v životě období, kdy mi začne být těžko. Cítím se plná a přesycená. Něco mi říká, že nastal čas, abych se toho, co je pro mě přítěží, zbavila.
Když se tento pocit týká těla, přesně víme, co bychom měli dělat, abychom se toho, co je navíc a zatěžuje nás, zbavili. Snížíme množství toho, co do těla dáváme a snažíme se vydávat více, než předtím.
Ti, kteří jsou vytrvalí a podaří se jim zdolat různé nástrahy, kterých je na této cestě nespočet, nakonec dosáhnou toho, co si předsevzali – jsou štíhlejší, krásnější a zdravější.
Ale stejně, jako zanášíme svá těla, hromadíme během života i odpad v naší mysli.
Vzpomenete si ještě, jak jste se cítili, když jste byli dětmi? Byli jsme šťastní a svobodní. Nebylo nic, do bychom nedokázali. Vše bylo jasné a jednoduché. Ale proč teď už nedokážeme být tak šťastní, jako dříve?
Odpověď je snadná. Horší ale je, s tím něco udělat.
Když se narodíme, jsme dokonalí. A dokonalí jsme díky tomu, že jsme čistí. Nejsme zaneseni nánosy fyzické i mentální špíny a odpadu, které na nás postupně začnou ulpívat.
A protože se vše děje pozvolna, většina z nás si zvykne, že se cítí stále hůř. Považujeme to za přirozený projev postupného chátrání těla i mysli.
Ale skutečně chceme takto prožít zbytek našeho života?
Co kdybychom jednou za čas udělali generální úklid, který by nás zbavil nánosů, které nám nedovolují být skutečně zdraví a šťastní?
Co kdybychom, stejně jako čistíme své tělo, občas vyčistili i svou mysl?
Dokázali bychom pak znovu prožívat radost dítěte?
