Když někdo onemocní závažnou, nevyléčitelnou nemocí, je často nucen vyslechnout si rozsudek o vlastní smrti. A to, že nám někdo předpoví naši vlastní smrt, bývá ten největší šok, jaký lze vůbec zažít.
Lidé, kteří si vyslechnou takovouto diagnózu reagují zpravidla dvěma způsoby – buď se smíří s předpovědí, která nad nimi byla vyřčena a trpělivě čekají, až se vše vyplní. Poslušně absolvují všechna vyšetření a léčby, o kterých ale vědí, že jim život stejně jen prodlouží, ale nezachrání. Postupem času se smíří se svým osudem a když přijde čas, odejdou.
Další skupinou jsou bojovníci. Udělají si z poražení nemoci smysl života a vrhnou se do všeho, co by jim mohlo pomoci ji pokořit. Jejich život se stane bitvou, na jejímž konci ale zůstane vždy jen jeden vítěz.
Je otázkou, která reakce je lepší. Myslím, že to nelze říci obecně.
Pro někoho je důležité naučit se pokoře. Potřebuje získat zkušenost, že ne vše dokáže ovlivnit. Jiný se ale potřebuje naučit používat svou sílu a konečně vzít svůj život do vlastních rukou.
Pokud se nám podaří zjistit, proč jsme zrovna my onemocněli a správně na tuto situaci zareagujeme, zmizí prvotní příčina a s ní i důvod, proč jsme vlastně onemocněli.
Chápu, že je nesmírně obtížné, sebrat v takto závažné situaci odvahu, vzít svůj život do vlastních rukou.
Každá nemoc v nás totiž dokáže vyvolat zvláštní stav – připraví nás o MOC, kterou nad sebou máme. A my se stáváme bezmocnými a neschopnými vést své další kroky. Jsme vlastně rádi, že existuje někdo, kdo za nás udělá důležitá rozhodnutí. A pokud má být tím, co nás dokáže vyléčit, právě pokora, pak jdeme správným směrem.
✹
Někdy ale v sobě musíme najít sílu rozhodovat o sobě sami. Sílu přijmout zodpovědnost na naše kroky, a přitom si nevyčítat, že jsme se měli rozhodnout jinak. A jenom tato síla nás dokáže zachránit.
✹
Jak ale máme poznat, co bychom měli dělat, abychom si zvolili cestu uzdravení?
Na to je velmi těžké odpovědět. Každý má svou jedinečnou cestu a nikdo jiný ji nemůže být schopen správně pochopit.
Ale jedna malá rada tu přeci jen je – to, co nás k nemoci dovedlo, nás z ní nedovede uzdravit.
Pokud jsme se tedy celý život nechali ovlivňovat druhými, musíme konečně zjistit, co skutečně chceme my sami a musíme to také udělat.
A pokud jsme dosud byli tím, kdo chtěl mít vše pod kontrolou a neuznával názory druhých, nastal právě čas zvolnit a nechat vše plynout bez našich zásahů.
Zdá se to snadné, ne? Ale změnit svůj postoj k životu může být někdy pěkně tvrdý oříšek!
